26.5.2012
Ráno jsme vyrazili busem ze Škodějova. Tentokrát bez Filípka, nechali jsme ho u babičky. Již sestava účastníků slibovala silný zážitek. Rozjezd byl vcelku pomalý, po autobuse jsem zhlídnul jen pár pleškových piv.
První zastávkou měl být zámek Kačina /*290*/ kousek před Kutnou Horou.
Zvolen byl jako Muzeum českého venkova, což pro nás z vesnice znělo zajímavě. Samotné expozice mne však moc zajímavé nepřišly. Navíc zde zrovna byla výstava panenek a dalších věcí s tím souvisejících, což byl pro mne doslova hrob, když jsem to zjistil, bylo už ale pozdě. Naštěstí projití „panenkového ráje“ netrvalo zase tak dlouho. Samotný zámek je nejvýznamnější empírový zámek v Čechách, letní sídlo hraběte Chotka a prošel kompletní venkovní rekonstrukcí a vypadal opravdu krásně. Před autobusem frčelo opět pleškové pivko, ale stále jsem odolával. Jitka, navíc čeká Nelu, takže si taky musí odpírat svoje oblíbené orosené. Následoval přejezd přes Pardubice na Kunětickou Horu. Počasí nádherné a výšlap na horu s krásnými výhledy byl parádní. Před vrcholem byla hradní studna, která dle dochovalých pramenů byla až 70m hluboká, dnes po rekonstrukci je hluboká jen 23m, ani to bych ale kopat nechtěl. Hrad Kunětická hora /*224*/ jsme prolezli od sklepa až po půdu resp. od sklepení až po vyhlídkou věž. Nejvíc mne zde praštil do očí pohled na moderní satelitní výstavbu dole pod kopcem, myslím v Němčicích, jeden barák jako druhý na malé ploše, panelák na ležato, hrůza, hnus. Pohledy jinam byly naštěstí vcelku idylické. Bylo jasno a pěkná dohlednost. Po vyhlídce jsme museli čekat na dobu na druhý prohlídkový okruh, což měl být vstup do kaple, ten je možný jen s průvodcem. Jak čekání zkrátit? No, museli jsme si dát nějaké to pivko nebo raději dvě přímo v areálu hradu. Při návratu k parkovišti jsme udělali pár fotek i kolem nějaké obory s cizokrajnými zvířaty. Z hradu jsme dorazili jako jedni z posledních. Většina již byla na cestě či přímo v Restauraci Pod Kunětickou Horou. My s názorem, že pivo si můžeme dát doma jsme šli dál za kulturou, třebaže to bylo Muzeum perníku a pohádek /*38*/ asi 500m v lese pod parkovištěm. Realita se však ukázala být jiná. Dole před muzeem v zahrádce sedělo již pár účastníků od nás, kterým stačil zdejší párek v rohlíku nebo koláč, zato však dali přednost krásné orosené 12° za drobný peníz. V tom hice, po ochutnání prvního pivka, zůstala kultura trošku v pozadí. Jeden přinesl pivo tomu druhému u stolu, ten to otočil a tak nějak dokola. Blížila se smluvená hodina odjezdu a tak většina se začala vytrácet zpět k autobusu. S Jitkou, vědomi si, že zde sedíme s „velitelem“ zájezdu (Petrem D.) jsme čas nějak nesledovali, přeci velitelovi neujedou. Trochu jsme ztratili pojem o čase. Petr zavolal do autobusu, že se odjezd odkládá asi o půl hodiny pro řešení nenadálého a důležitého problému. To jsem s povděkem kvitoval. Jelikož se z půl hodinky stala skoro hodinka, bylo našeho přijetí v autobusu dost chladné – někteří účastníci, kteří spěchali hned bez kultury za pivem do restaurace Pod Kunětickou, vědomi si termínu odjezdu, nechali rozpité desítky na stole (prý) a vrátili se načas. Jelikož v hospodě prý byl nával a kuchyně nestíhala, museli i oběd shltnout… Jo nemají spěchat za materiálními požitky a jít taky za kulturou, o které ten výlet je. Teď už cesta autobusem byla radostnější, velitelova navigace poněkud vázla, ale byl veselý, což je důležité o to víc. Řidič navíc věděl už od začátku, kam se to jede, takže voco de. Poslední zastávkou před obligátní večeří měla být návštěva muzea Války chlum /*1124*/. Což byl památník bitvy z roku 1866. Jelikož jsme tam dorazili právě v momentě, kdy se mělo zavírat, byli z nás trochu překvapeni. Naštěstí se je podařilo ukecat o prodloužení otevíračky a prohlídnutí si exponátů, sic bez průvodce. Nevadí i tak to bylo poučné:) Z muzea už se zase ti samí, nepoučeni, vrátili do autobusu a čekali netrpělivě na odjezd do motorestu na večeři. My aktivní jsme si však nemohli nechat ujít krásnou novou rozhlednu hned vedle muzea. Jitce se nahoru dvakrát nechtělo, tak posilněn z perníkové chaloupky, jsem nahoru doslova vyběhl. Škoda, mohla se pokochat krásným rozhledem, zpátky na Kunětickou a i až domů ke Kozákovu. Co však mému pohledu neuniklo bylo, že z pohledu od muzea, za rozhlednou, byla hospoda, rovněž se zahrádkou. Slezl jsem dolů a s Jitkou tam zamířil, bylo to asi jen 15metrů od rozhledny a 30 metrů od muzea, ale od muzea to vidět nebylo. Tady už jsem narazil na blízký okruh Škodějováků od Perníkové chaloupky v čele s velitelem zájezdu. Ani jsme si nevšimli, že zde podstatná část výpravy chybí. Ti co nevylezli na rozhlednu a nebo alespoň nenalezli zahrádku po čuchu. Po pár sklenicích jsme však byli důrazně upozornění vyslanou rozvědkou, že se máme ihned vrátit do busu. Na druhou, třetí výzvu jsme se opravdu vrátili a tak jsme nemohli pochopit naše ještě chladnější přijetí. No nic. Posledním cílem byl motorest v Milovicích. Zde to již proběhlo celkem v klidu, všichni se dočkali dobré večeře a někteří pili, jako by pivo nikdy neviděli. S Joskem Janc. a s jeho vnukem – taky se zúčastňoval kultury – se kterými jsme seděli u stolu jsme se tomu dost divili. Já jestli měl jedno, max. dvě 🙂 Cesta domů již probíhala v poklidu, všichni kulturně unaveni, v autobuse chládek, pohoda. Velitel s Kristýnou a dalšími vystupovali již na Špekulaci, ale nechali si v busu baťůžek. Nevím, jestli to teda nebyla Petrova záminka Pod Lipku, ale stejně bylo zavřeno… S Jitkou, jako staří soucitní poctivci, jsme jim ho museli doručit. Petr mě ukrutně přemlouval k nějakému tomu lahváčku, že jsme jako ve zdraví dorazili. Po dlouhém odmítán jsem nabídku přijal a po pár dalších pivech to bylo takové důstojné zakončení hasičského výletu.
David, Jitka
4xTZ
