dovolená 2014, den 3.
pátek 27.6.2014
Ráno vstáváme opět před sedmou, balíme baťůžek s nezbytnostmi pro děti a jdeme na půl osmou do hotelu na snídani. Dnes nás čeká trochu náročnější výlet, chceme se dostat do nejzápadnějšího kouta ČR. Po snídani nasedáme do auta a jedeme do Aše, čekáme zde asi 20minut než otevřou zdejší Infocentrum. Kupujeme TZ míst, která máme v plánu naštívit, město Aš, Nejzápadnější kout ČR, Trojmezí, Rozhlednu u Háj u Aše a nějaké pohledy. Taky se informuji kam až se dá dostat autem, protože nechceme s dětmi jít celou cestu až z Krásné pěšky (8km), navíc když chceme jít pak ještě na Trojmezí. Tak prý máme jet autem až kam nás to pustí – po zákaz vjezdu. A pak mám jít po nové značce – po zelené, která není ještě ani v mapách.
Nejzápadnější bod ČR
Tak vyjíždíme z Aše do Krásné, dále do Štítar na jejichž konci končí trojka silnice a je tam otočka autobusu, zkoušíme jet dále, po nějaké účelové asfaltce. Jedeme stále, zákaz nikde. Míjíme lesníky tahající dřevo po cestě, jsou z nás trochu překvepeni, pouštíme je a kličkujeme mezi klacky dál. Asfaltka asi po 1,6km končí a začíná kamenitá polňačka, jedeme asi 400m a dál již raději ne, je to dost z kopce a zpátky bysme se již nemuseli vyhrabat. Jsme ve skupince stromů, přesně v místě kde na mapě končí „ostatní silnice“ a začíná polní cesta. Jmenuje se to tu “ “ a je tu tabule NS.
Trochu se bojíme, zákazem jsme nikde neprojeli, tak snad to bude v pořádku. Vystupujeme z auta a slyšíme 4 větrárny (takto přejmenovala Jitka větrné elektrárny), jak svými listy prořezávají vzduch. Takhle zblízka vypadají úctyhodně. Ukládám Nelinku do krosny na záda, bereme hlavně dost pití, dneska bude horko a jde se. Ujdeme asi 300m a nevšimneme si odbočky a do ní směřující zelené šipky a jdeme rovně. Cesta po chvíli mizí, přelézáme potok a jdeme asi 1,5m vysokou trávou, což se nám moc nelíbí, hlavně Filípkovi, asi jdeme blbě.
Zdáli vidím někde za námi bokem nějakou bílou infotabuli, k ní se asi musíme dostat. Nakonec se nám to daří, jen místo kilometru jsme ušli skoro dva.
Jsme u té infotabule, v loukách u potůčku, je zde památník padlým v obou světových válkách, je to na místě bývalé vesnice Újezd, která byla po odsunu Němců srovnána se zemí, není po ní ani památky. Pokračujeme dál, je to cesta otevřenou loukou, sluníčko svítí, naštěstí nejsou to žádné třicítky. Oproti tomu je tu neskutečné mnoho hovad (ovádů). Za celou cestu jsem jich na sobě zabil tak stovku, asi pěti se povedlo mě dostat. Tolik jsem jich ještě nikdy nezažil, přitom jdeme suchou loukou na slunci.
Až asi po 1,5km kousek před Mostem Evropy-Mostem přátelství se dostáváme do stínu a je tu od nich klid. Po chvíli jsme u hraničního potoka. Přes něj se klene nově vybudovaný dřevěný most, na německé straně stojí tabule s informacemi a dobovými kresbami o zaniklé osadě Újezd. Most pro pěší s reliéfem dvou stisknutých rukou byl v tomto místě otevřen v létě roku 2008 jako symbol zrušení hranic i česko-německého smíření.
Přecházíme na německou stranu a pokračujeme po nějaké místní cestě podél hranic, po chvíli se však cesta odklání někam na západ. Jsou tu všude chovné rybníky, na jedné z dřevěných budek (asi na nářadí) je česky napsáno „Není tu už nic k ukradení“, pod tím je německý nápis vysvětlující, že se do boudy někdo již 3x vloupal. Není pěkné vidět tu české nápisy zrovna v takových souvislostech.
Snažíme se dostat k onomu bodu podle GPS v mobilu, vede nás to někam do zarostlé bažiny, chvíli tudy jdeme, ale pak to raději stáčím do sucha lesa.
Po další chvíli, když Nelče málem větvičkou vypíchnu oko shazuju krosnu na zem a jdu na průzkum sám. Přejdu podmáčenou zarostlou louku přeskočím potok a pokračuji podle něj, asi po 100 metrech se napojuji na nějakou pěšinku jdoucí zprava a ta mne stále podle potoka dovede až k Nejzápadnějšímu bodu ČR. /*1661*/
Vracím se pro ostatní, jdu po pěšince až k míst kde by na druhém břehu měli někde být, po písknutí slyším ozvěnu a našel jsem je. Beru Nelinku do krosny, Fífu do náruče a jdeme přes potok až k pěšině.
Za 5minut již svačíme na dřevěné lavičce na Nejzápadnějším místě naší republiky. Je tu mezník s letopočtem 1844 a vedle něj i nově vybudovaná infotabule o nejzápadnějším, nejvýchodnějším, nejjižnějším a nejsevernějším místě ČR.
Asi po půl hodině odcházíme. Pěšinka nás dovedla asi 15metrů před Most přátelství na české straně. Zase jsme ji úplně přehlídli, ona totiž vypadá jen jako když proběhne vysokými kopřivami srnka.
Moc lidí tudy v poslední době asi nešlo a vegetace tady ve vlhku roste rychle. Zpátky to bereme stejnou cestou, tedy bez toho zabloudění, Filípek to zvládá bez problému po svých jen posledních asi 500m toho má dost, což se mu nedivím, je to chlapák. Teď ještě jestli nebude za oknem nějaký lísteček, či zavřená nějaká brána přes cestu, kterou jsme ev. mohli přehlédnout. Naštěstí tomu tak nebylo. Procházka i se zacházkami byla 7,3km a se všemi zastaveními jsme to šli necelé tři hodiny.
Trojmezí Čechy-Byvorsko-Sasko
Pokračujeme přes městečko Hranice do obce Trojmezí, je to sem 10km. Dál směrem k samotnému bodu trojmezí je to odtud 4,5km pěšky, je tam zákaz vjezdu motorových vozidel. Na Fífu je to po ranním výkonu moc, navíc je docela hic. Koukám do mapy a napadá mne jet autem po silnici ještě asi 1km na sever a tam auto nechat v zatáčce na autobusové zastávce Hranice,Trojmezí. Odtud to vzít pěšky polňačkou přes pastvinu a dojdeme k NS Na cestě k Trojstátí do bodu U Lenka, cesta se tak zkrátí o 1km, i ten bude dobrý. Nejdříve jedeme najít nějakou hospůdku, kdebychom něco pojedlia popili. Vracíme se do Hranic, ale nikde nic. Jen nějaká knajpa v Hranicích u silnice, ale právě když u ní stavíme, slyšíme zevnitř nějaké opilecké žvásty na opodál kolemjdoucí. Tam s dětmi raději ne. Docela nám to bere náladu, mysleli jsme že si někde pěkně oddechnem, přemýšlím, jestli tenhle odpolední podnik nevzdat. Jitka mne podporuje, že to nevzdáme a tak jedeme k Trojmezí bez hospůdky, zastavuji se jen ve větnamské večerce pro 4 plechovkové, nějaký džusík a nanuk pro Fífu, snad to zajistí méně rozmrzelé probuzení než obvykle. Za chvíli jsme v oné zatáčce, bereme krosnu vyrážíme na kopec. Po cestě se vyhýbáme kravským lívancům, napravo nám hučí pár vrtulí.
Jsou mezi nimi i nějaké 2 starší vysokootáčkové typy a ty tedy kvílejí pěkně. Vítr pěkně fouká, jde se příjemně, těch 1,5km k Lenkovi ujdeme hned.
I zbylých 1,5km se jde v pohodě po polní cestě, po stromech visí různé přírodovědné úkoly pro děti jako součást NS a to Filípka docela baví, nespěcháme jdeme v klídku. Kousek před cílem nás předjíždějí 2 cyklisté z Moravy, jinak jsme nepotkali ani živáčka, stejně jako ráno.
Procházíme kolem kamenného odpočívadla, ale je na slunci a to opravdu nemám teď zapotřebí. Po pravé straně míjíme Trojmeznou studánku, stříška pěkná nová, ale voda zkažená, odtok je vysoko a vody asi do ním moc nepřitéká, nesmočil bych si v ní ani nohy.
A už přicházíme k Trojstátí /*1671*/, kříží se tu tři historické hranice mezi Bavorskem,Saskem a Čechami.
Ještě po druhé světové válce zde byla víska Kaiserhammeru (Císařský hamr) s 8 domy, původně obydlenými padesátkou starousedlíků. Bylo zde několik mlýnů, kovárna, zemědělské usedlosti a významný Jacobsův hostinec, který byl hojně navštěvován turisty, kteří se na toto trojmezí /Drei-Landeck-Ecke/přišli podívat. Po roce 1945 došlo k vysídlení obyvatel, zbourání všech domů a staveb a Kaiserhammer se stal součástí hraničního pásma kam byl vstup zakázán. V současné době se přes Kaiserhammer prochází po mostíku do Německa, kde je pomník Neznámého vojáka a turistické cesty do Saska a Bavorska. Hranici zde částečně tvoří Lužní potok,který je vyjímečnou přírodní lokalitou. V jeho čistých vodách žijí pstruzi. A jak se můžeme dočíst na tabulích NS – v jejich žábroví se vyvíjí zárodky vzácné perlorodky říční,která se zde vyskytuje. V nedávné době, jako přeshraniční projekt s kterými se v poslední době roztrhnul pytel, zde bylo v rámci naučné stezky vybudováno před mostkem pěkné posezení dokonce i s kadibudkami. V jednom posezení je nainstalována plechová schránka s deníkem a dokonce i turistickým razítkem, které si hned dáváme do našeho cestovního deníčku.
Jelikož hospody selhaly, vybalujeme z baťohu záložní vepřovou konzervu a pleškové pivo. Nemá to chybu, krásné počasí, je tu pěkně, klídek, děti dlabou taky, blbnou.
Rozjímáme tu skoro hodinu. Ještě se jdeme podívat pár metrů za hranice a je čas jít zpátky k autu. Jdeme opět stejnou, nejkratší cestou. Vycházka měla 7,5km a trvala 3:20hodiny, Filípek šel celou dobu zase po svých.
Rozhledna Háj u Aše
Jako poslední zastávku po dnešním plahočení plánujeme rozhlédnout se z kamenné rozhledny v Háji u Aše /*710*/. Mělo by se jít dostat až pod ní autem, takže i po dnešním maratonu to bude pohodička. Jsme tu po 13km asi za 20 minut, resp. na parkovišti, na samotný vrchol je zákaz. Auto necháváme skoro osamocené na obrovském parkovišti a vydáváme se všichni čtyři na pěší 700m výstup na vrchol. Doufáme, že tam bude konečně hospoda nebo kiosek. Hospoda tu je, ale zrušená a podle stavu budovy to již nějaká chvíle bude. Sakra. Náladu nám zlepšuje alespoň pěkná rozhledna.
(Rozhledna na vrchu Háj je nejmohutnější a nejzápadnější vyhlídková stavba u nás. Patří mezi tzv. Bismarckovy rozhledny, kterých je po světě přes 200. Rozhledna byla slavnostně otevřena 19. června 1904. Na vyhlídkovou plošinu ve výšce 25 metrů dosáhnete vystoupáním 122 schodů. Celková výška rozhledny je pak 34 metrů. Z rozhledny se vám naskytne výhled na město Aš, Krušné hory, Slavkovský a Český les) Hned šplháme nahoru, děti musíme vzít do náruče, aby něco viděly, balkony jsou celokamenné a poměrně vysoké.
Pohled do blízkého okolí je parádní, vidíme kopec s větrárnami, kde jsme přech chvilkou byli, vdálenějším výhledům brání opar. Po chvilce jdeme dolů, uděláme ještě pár fotek na skalce před rozhlednou a jdeme zpět k autu.
Nový Drahov
Hlavním tématem nyní je najít nějakou slušnou hospodu.Vybavuje se mi včerejší restaurace Selský dvůr, kolem kterého jsme jeli v Novém Drahově cestou do SOOS, jenž vypadal slušně. Je to tam nějakých 24km, než se tam domotáme bude to půlhodinka. Po cestě nás napadá vrátit se do včerejší restaurace do centra Františkovek, byla perfenktní, odzkoušená. Ale co, zkusíme něco nového. Stavujeme se ještě na benzince pro pití, jež nám došlo. Počítali jsme totiž s osvěžovnou u rozhledny a bez vody nedáme už ani minutu. Míjíme Motýlí dům a přesně za půl hodiny parkujeme v Novém Drahově před statkem – součást chráněného souboru chebské lidové architektury.
Vstupujeme do dvora, venku pěkné posezení pod stříškou, pobíhá tu pár domácích zvířat.
Volno tu však žádné není, tak jdeme do hospody. Zde jen pár místních týpků sedí u jednoho stolu jinak je tu prázdno. Rychle objednáváme pití, Jitka samozřejmě pivo, já s Fífem jenom malinovku (půllitr za 20,-). Objednáváme jídlo, servírka tady je sama a moc nestíhá nosit ani to pití. Čekáme skoro hodinu. Z jídla jsme dost zklamáni, všichni tři máme jídlo naprosto studené, masovou směs mám úplně vysušenou, částečně připálenou, Jitčina pro změnu svíčková taky nic moc, na to že byla mezi hotovkami vypadá spíš na nějaký polotovar a Filípkovo jídlo dětská porce za stovku – kuřecí řízeček mohl mít tak 3 deka i se strouhankou a k tomu 3 oschlé půlky bramboru, na talíři to nebylo ani vidět. Hmm, vybírali jsme hospodu až jsme přebrali. Na nějaké dohadování nemám dnes sílu ani náladu, máme hlad nějak to sníme, Fífa se dorazí ještě trochou svíčkové od Jitky. Chtěli jsme tu posedět, ale teď už ani náhodou. Vezmu-li to však z té lepší stránky, byla to jediná věc, která se nám během dovči nepovedla a to je vlastně paráda. Abych se dočkal, jdu platit k pultu a kupuji ještě TZ Nový Drahov /*646*/, spíš abych věděl, kam už nikdy. Nelinka i Filípek venku s bojovným křikem honí koťátko a ještě se divý, že jím utíká, když ho chtějí hladit. Já se nedivím, když slyším ten řev, utekl bych taky a to jsem větší 🙂 Dětem se do auta nechce, mně však naprosto ano. Popadám Nelinku a mizíme k autu.
Bude devátá jedeme k penzionu, děti necháváme ještě poblbnout na místním hřišťátku a dáváme si k tomu s Jitkou jedno točené. Pak se jde na pokoj, poslední noc, zítra odjezd domů. Nelinka si to tu chce ještě vychutnat a usíná asi jako poslední někde po půl jedenácté.