dovolená 2014, den 4., poslední
sobota 28.6.2014
Ráno vstáváme kolem půl sedmé, jen Nelinka dohání pozdní usínání. Nese se to již ve znamení odjezdu. Na jednu stranu jsme ráni, že si konečně „oddechnem“ 🙂 – po fyzické stránce, na druhou stranu bylo to tu super parádní, bude se nám stýskat. Balíme věci a na půl osmou jdeme opět na snídani do hotelu. Po snídani platím ubytování a kupuji TZ Seeberg, jdu pro auto před hrad, abych ho postavil přímo před penzion, protože pro tašky jdu asi na pětkrát. Dnes máme v plánu jen pár drobnějších vyjížděk po okolí.
Rozhledna Stráž
Už v infocentru v Aši se Jitce zalíbila na pohlednici rozhledna Stráž (717asl) asi 7km na východ od Aše. Vypadala totiž jako taková subtilní ocelová chudinka, oproti ostatním – je to bývalá vojenská hláška. První cesta vede tedy tam (17km). Jedeme přes Aš do Horních Pasek. Dál je zákaz vjezdu mimo dopravní obslužnosti, rozhledna je nadohled, asi 1,5km daleko v areálu pěti vysokých větráren. Rozmejšlíme co dál a projíždíme zákazem, parkujeme pod jednou z nich. Jak říká Jitka, když člověk stojí přímo pod vrtulí, jde z toho docela strach. Listy stříhají vzduch a v tom „autobuse“ za vrtulí hučí 50Hz nebo to aspoň tak zní.
Jdeme k rozhledně po místní polňačce, je sucho jde se v pohodě. Po 500m je přes cestu natažen ohradník, ale vypadá to, že je bez proudu a pastvina bez krav. Přelézáme ho a po dalších 300m mezi kravinci jsme pod rozhlednou. Je komplet rezavá, s Filípkem lezeme na horu, po pár šprynclech vidím, že tam chybí podlaha-ocelové rošty asi někdo ukradl.
Slézáme s Fífou dolů a jdu tam sám pro pár fotek. Rozhled ale nikam moc není. Návštěva zde rozhodně nestojí za to a rozhlednu by neměli ani propagovat, je nefunkční, nebezpečná a špatně dostupná.
Goethova skalka
Dál se chceme podívat na Goethovu skalku, je hned vedle silničního tahu Fr. Lázně – Aš, tak proč ne. Jedeme zpět do Hazlova, beru zde benzín na cestu domů, Fífa jde se mnou pro nanuka. Zjišťuji, že na Skalku musíme zase pár kilometrů k Aši. Ale před tím ještě zajíždíme do vesnice a kupujeme zde v trafice ještě TZ Přírodní park Halštrov – Výhledy /*1726*/, která je pro celý tento park vč. Goethových skal. Vracíme se k Aši a kousek před kruhákem za autobusovou zastávkou Hazlov-Pata necháváme auto na lesní cestě, je zde turistické odpočivadlo, naproti přes silnici je nějaký dětský ústav. Vylézáme z auta a kde se vzali, hned nás tu vítají tři malinkatá koťátka, hlavně děti teda. Vybaluji krosnu, usazuji do ní Nelinku a jdeme obejít pár skal. Z lesní cesty odbočujeme doprava a jdeme kopcem nahoru podél (nadoslech) silnice. V lese je mraky borůvčí a obalených, že jsem to ještě neviděl, asi to tu nikdo netrhá. Zato skal je poskromnu, sem a tam nějaký balvan.
Ale to se mění s příchodem na vršek, je tu soubor krásných křemenných skal, zase trochu jiných než známe z domu, z pískovce. Krásně se na slunci lesknou.
Na turistické tabuli se můžeme dočíst pár podrobností „Přírodní památku, vyhlášenou r. 1972, tvoří asi 250 m dlouhý obnažený křemenný val, místy užívaný jako cvičný horolezecký terén. Při silnici z Hazlova do Aše je od r. 1846 umístěna pamětní deska připomínající zdejší oblíbené zastávky básníka a přírodovědce Johanna Wolfganga Goetha.“ Já skáču po skále a dělám si fotky, Jitka je s dětmi dole a jsou zabráni do sbírání borůvek. Fífa i Nelča mají nejen pusy celé fialové. Vracíme se k autu, nahoru a zpět to mělo necelé 2km.
Přírodní park Halštrov – Výhledy /*1726*/
Z průvodce:“ Přírodní park Halštrov se nachází v pohoří Smrčiny v severovýchodní části Ašského výběžku mezi Aší a obcí Hazlov. V tomto přírodním parku najdeme Goethovu skalku a také udržovaný pramen Bílého Halštrova, který je oblíbeným výletním místem.“
V autě jsem se díval na turistickou známku Halštrovského parku a zalíbila se mně na něm grafické zpracování studánky – pramene Bílého potoka. Při cestě na Goethovu skalku se ve mně rodil plán, že bychom tam mohli ještě zajet. K prameni to není z parkoviště daleko, cca 1,5km jedna cesta. Vesnice Výhledy, která je pro nás nejlepší výchozí bod je tady od skal vzdušnou čarou necelých 1,5km, po silnici je to později 6,5km.
Jedeme už asi po sedmé přes kruháč před Aší a naní odbočujeme na vesnici s malebným názvem Nebesa. Ve Výhledech jsme za pár minut. Parkujeme v trávě u silnice. Nelinka putuje do krosny a začínáme u r. Výhledy rozc. a po zelená stoupáme kolem pár baráčků do lesa, zde je příjemný chládek.
Po cca 700m jsme u r. U Buku, po dalších 700m po zelené bychom měli být v Bílý Halštrov-pramen odbočka. Stále jdeme chládkem po lesní cestě, kolem rostou asi dvoumetrové náprstníky, pak jdeme jakoby jasněženým lesem – po obouch stranách je vcelku mladý smrkový les, ale cca do 5 metrů kompletně obalený stříbrným lišejníkem.
Od odbočky bychom mohli pokračovat po zelené, někam dále až za Aš. Nám stačí 100m k prameni, posledních pár metrů se jde po dřevěné lávce.
Je vidět, že se tu o to někdo stará, krásné místo, lavička u zurčící studánky přímo vybízí k posezení, čehož však před námi využil německý turista. Zápis do „vrcholové“knížky neděláme, razítko v ní není. Za chvíli to bereme stejnou cestou zpět k autu, Filípek nachází po cestě malého hříbka a že ho musí vzít babičce. P5esně v poledne jsme v autě. Co dál?
Hrad Seeberg /*445*/
Po celou dobu pobytu na Seeberku jsme se nedostali do samotného hradu. Ráno měli od 10, odpoledne jen do 17ti. My však odjížděli vždy před osmou a vraceli se po 21hodině. Měli jsme dilema, zda se tam podívat a pomyslně si tento hrad odfajfkovat nebo ne. Přiznám se, mně se tam vůbec nechtělo, Jitka byla na vážkách. Nakonec na poslední chvíli na křižovatce k němu odbočuji, když už jsme tady, ať pak doma neříkáme „Měli jsme tam jet.“ Tak ještě jednou vidíme náš penzion, přestože jsme se ráno loučili. Platíme vstup, celkem 170,-.
A dobře jsme udělali, jsou tu pěkné expozice a hlavně samotný hrad je moc krásný. Hrad Seeberg byl po svém založení jedním z vojenských opěrných bodů, které vytvářely zázemí při německé kolonizaci Chebska. Původní románský hrad zde stál pravděpodobně již koncem 12. stol., první písemná zpráva je však až z roku 1322.Chodí se bez průvodce, což nám vyhovuje. Stoupáme po schodech nad kasou, kde je výstavka o zabití Albrechta z Valdštejna. Potom přecházíme padací most na druhé nádvoří a zastavujeme se v místnosti o vývoji porcelánu i se současnou produkcí Karlovarského porcelánu. Ač na tyhle lapače prachu absolutně nejsem, některé čajové sety byly tak nádherné, že bych svoje zásady pozměnil a chtěl je mít doma i ve vitríně. (A to je co říct.)
Nato jsme slezli do sklepení s exponáty chebského kata Karla Hussa.
Neobvyklá byla expozice s dveřními kovanými zámky, opravdu mohutnými, na fotu cca 1/3 z nich.
Naopak o jedno a dvě patra výš byla expozice představuje vývoj interiérů a nábytkové tvorby v 19. století, černou kuchyni, barokní a rokokový intarzovaný nábytek, chebský venkov v 19. století.
Všchny místnosti byly plně a dobově vybavené – je na co koukat. V bývalé sýpce je expozice starých zemědělských pomocníků. V jedné ze stodol je uděláno dětské hřiště, zde děti zůstali a tak jsme si na střídačku s Jitkou (raději jsme nenechávali děti bez dohledu a zpoza rohu na ně dohlíželi) prolezli velikánskou stodolu s expozicí venkova – od lžičky, přes motovidlo, po sáně za koně.
Abych nezapoměl na venkovní holubník. Něco jako menší slepičárna na kůlu, dokola byl udělán ochoz pro člověka a celé zastřešené.
Žádné lezení po žebříčku, asi jim dost chutnali a měli je často :). Blíží se čtrnáctá hodina a i žaludek se hlásí o svá práva. Odcházíme k autu a Seeberg, minimálně pro letošek nadobro opouštíme.
Hrad Vildštejn /*916*/
Při vybírání ubytování jsme měl dva finalisty – Penzion Seeberg a Penzion pod komínem ve Skalné kousíček od hradu Vildštejn. Nakonec jsme byli na Seebergu, protože v daném termínu již Pod komínem nebylo volno, ono i na Seebergu to byl poslední pokoj. A tak mne napadá, než pojedeme domů, zajedeme se Pod komín podívat na oběd, o co jsme přišli-nepřišli. Oproti přímé cestě domů je to trochu zajížďka, ze Seebergu 12km na SV. Ale v tom skoro tisíci naježděných km se to ztratí. Jedeme tam po starých a mimo posledního úseku nám již známých cestách. Za půl hodinky jsme na místě. Vypadá to pěkně, penzion v ústraní ruchu, nepočítám-li, že právě nyní pod penzionem dělají v rámci nějaké revitalizace poměrně velký rybník – pak to tady teprve bude úžasné. 
Venku pod letním přístřeškem právě obědvají asi ubytovaní, my jdeme dovnitř. Velká útulná restaurace je jen naše. Objednáváme pití, pivko tu je oproti Seebergu skoro za polovic a jídla skoro také. Jitka si pro změnu dává svíčkovou a já pekelný řízek s kroketkami. Fífa, že nemá hlad. Chtěl bych do něj nacpat alespoň polévku, ale mají fazolovou, což bych neuspěl. Tak mu objednáváme alespoň hranolky s kečupem.
Nakonec si dává alespoň svíčkovou s Jitkou. Jídlo máme za chviličku, výborné, ceny nejnižší co jsme tu viděli a taková rodinná atmosféra. Za domem je ve stínu stromů velké dětské hřiště s prolejzačkami, trampolínou, skluzavkami. Fífa se nemohl ani najíst, aby už tam byl. Penzion pod komínem jsme jmenuje opravdu podle vysokého komíny přímo na dvorku, na němž sídlí čápy. Když jsem čekal na Jitku, přemýšlel jsem, co je to všude na chodníku a částečně i na fasádě za bílé šplíchance. Vápno? Z čeho? Vše tu je bezvadně hotové, není vidět, že by něco předělávali. Najednou“flák“, „flák“. Těsně vedle mě přilétli dva nové z komína. Aha, čápy, došlo mi. 🙂 Tak jsem poodešel čekat ještě pár kroku stranou. Takže s ubytováním tady bychom původně určitě netratili, spíše naopak. Nevadí, příště. Autem přejíždíme jen pár stometrů vedle k hradu Vildštejn, TZ jsem koupil Pod komínem.
Je jedním z nejstarších a nejzachovalejších kamenných vodních hradů v České republice. Oblézáme ho zvenčí a jdeme dovnitř.
Filípek hned běží do dětského hřiště alá hrad.
V malých výbězích je minizoo, tu bych asi zrušil, ty zvířata nevypadali moc nadšeně. Prohlížíme si věznici doprovázeni strašidelnou kulisou z repro, slyšet to někde v lese v noci, asi bych se tam dlouho nezdržoval 🙂 Zkoušíme si šibenici, naštěstí neúspěšně. Královský sál, středověkou hodovnu (zde můžete sami hodovat, neboť hrad má svou bohatou kuchyni s rytířským menu) i muzeum hasičské techniky s technikou po baronu Trautenberkovi vynecháváme.Jdeme do auta, poslední foto a odjezd domů.
Volíme nejrychlejší cestu, po R6 k Sokolovu a po E48 přes Karlovy Vary až do Prahy. A odtud klasicky po dálnici až do Turnova a přes Brod domů.
Krušovice – u pivovar /*841*/
Projíždíme Krušovicemi, při míjení vysokých stohů s pivními sudy u pivovaru Krušovice zahlédnu v Jitčině oku slzu, asi že si to nestihla alespoň vyfotit. Rychle odbočuji k pivovaru, kde se otáčím a jedu zpět na „Krušovické“ odpočívadlo. Mají zde postaveny stánky ve tvaru cisterny a sudu s vyhlídkou.
Stojí tu autobus a kolem plno němců. Jitka jde s Fífem koupit pivo a nanuka, Nelinka chrůpe, nebudíme ji, protože dost dlouho plakala. Vylézáme na vyhlídku a děláme fotky „ráje“.
Jitka pak ještě vedle vedle v suvenýrech kupuje TZ a tohle byla pro ni ta správná tečka za dovčou, po cestě ještě usrkává z kelímku…
V Praze děláme krátkou zastávku s Fífou na benzince. Jsme přesně v přistávacím koridoru letiště Ruzyně, za tu čtvrthodinku kousek nad námi prolétá pět velkých letadel, Filípek je takhle zblízka ještě neviděl. Asi budeme se muset se jet někdy podívat na Ruzyň. Zbytek cesty probíhá v poklidu před půl devátou jsme doma. Naší zrovna grilují, tak se tam stěhujeme, ani nevybalujeme. Klobásky, pivko – parádní tečka2
Celkově jsme za 4 dny najeli 900km (300km Příkrý – Cheb), stálo nás to něco málo přes 10tis. (z toho 3600 ubytování a 2000 benzín)
Jením slovem PARÁDA.
DJNF