sobota, 6.6.2015
„schody, schody a zase schody a k tomu 34°C ve stínu“, tak by se dal stručně vystihnout náš poslední výlet do Českého Švýcarska, tenrokrát do okolí Jetřichovic.
Všechno to začalo v zimě reprízou pořadu Rozhlédni se, člověče s Luďkem Munzarem. Strašně se nám zalíbila rozhledna, která byla zobrazena v závěrečné znělce pořadu, taková ptačí budka na vrcholku vysoké skály, jenž vypadala, že je dostupná spíše jen s lanem, po pátrání na netu jsem zjistil, že je to Mariina vyhlídka, právě nedaleko Jetřichovic, pro turisty běžně přístupná. Další tip na letní výlet.
Na sobotu hlásili pěkné počasí, tak nač to dále odkládat, odjezd naplánovát na ráno po šesté. V plánu je dojet na parkoviště v Mezní Louce nedaleko Hřenska, odtud jet autobusem v 8:41 do Jetřichovic a zpátky po vlastních – viz. mapka.
před půl devátou přijíždíme na Mezní Louku, všude ještě relativně prázdno, parkovné tradičně za „kilo“
autobus měl asi 20minut zpoždění, ale když jsem četl jízdní řád asi po páté, abych se ujistil, že jsem nepřehlédl žádnou z těch tisíce zkratek-indícií, jenž na něm jsou a mohli by připouštět, že dnes bus nejede a plány bude nutno změnit, tak přijel; již nekonečná cesta autobusem napovídala, že tady ty kilometry mají nějaké delší a zavdávala pochybnosti, zda to zpět s malými dětmi ujdeme, no nakonec jsme vystoupili v „Jetřichovicích – hostinec“ slibně nazvaná zastávka. /*181*/ Íčko již bylo otevřeno – od 9:00 a
a hospoda taktéž, tak rychle se posílit na cestu a hurá do toho, vysoká teplota už v 9 ráno byla další nápovědou, že dnešní „krásy“ nebudou zadarmo
po startovním pivku vyrážíme, Mariina vyhlídkaje ta „budka“ na prostředním kopečku a toto prý je jen něco přes kilák, ale do kopce
opravdu to ale nevypadá, že by se tam dalo normálně „vyjít“
cesta začíná lehkým stoupáním po pískové cestě ve stínu lesa
lehké stoupání se mění, a začínají prudší a místy vcelku vysoké schody
ale již první ohlídnutí dává najevo, že to bude stát za to (Jetřichovice)
vyhlídka na nás již vykukuje
pokračujeme úzkou pěšinou
pod vyhlídkou bez váhání odbočujeme k vyhlídce a lezeme nahoru po vytesaném schodišti
překonáváme další schodiště, ocelové lávky a schody a nakonec jsme úspěšně nahoře
Mariina vyhlídka (428asl) /*2163*/je to tu opravdu jak „čapí hnízdo“ na komíně, po příchodu nahoru tu skoro nikdo nebyl, lidé ale rychle přibývají
výhledy, ač z nijak závratné výšky, jsou dechberoucí
přes ty vršky se budeme drápat zpět, odtud to ale nijak hrozně nevypadá
naproti vyhlídka na Vilémmínině stěně
výhled přes Jetřichovice, za nimi nejspíš vrchol Strážiště (469asl), vlevo Větrný vrch (481asl)
pro dlouhou cestu před sebou pokračujeme dál, cesta vede lesem úbočím kopce; to mlé mezi vršky Vilemínina stěna
malebné posezení pod vyhlídkou
a další schody, vesměs byly mezi krátkými traverzi všude, červená cesta je zde opravdu hřebenovka, stále jen nahoru a dolů
a konečně vyhlídka na Vilemíníně stěně (439asl)
pohled zpět na Mariinu vyhlídku
a neodpustím si ještě jeden záběr
dál opět pokračujeme lesem – schody nahoru, dolů, pod vyhlídku Rudolfův kámen – na obr.
nahoru se mnou už nikdo nechce, vyhlídek prý bylo dost, sedají do meze
cesta nahoru je již techničtější, s dětmi bych se asi bál, ale jinak je to na pohodu
Rudolfův kámen (484asl), nejvyšší vyhlídka z dosavadních, vrcholek je zde také bez zábradlí, místa tu moc není, o to méně je tu zase lidí (pohled od žebříku k boudě)
a od boudy k žebříku
ještě jeden pohled někam na SV
a zpět, ať na mne nečekají – obavy byly ale zbytečné – pleškové pivo dobu čekání prý dokonale vyplnilo, pokračujeme dál kolem rozcestí Pohovka, zde by to šlo stočit zpět do Jetřichovic po zelené, ale není zatím třeba
ohlédnutí ze za Pohovky zpět k vyhlídkám, „to že jsme už ušli?“ (cca 5km teprve ze 14km a taková dálka)
cesta vede úbočím lesem, ale natočená k jihu a stromy moc dostatečně nestíní, ale zase aspoň nebrání výhledům
další cesta vede krásnou přírodou s pískovcovými skalami, ale po 4km v tom vedru s Nelčou za krkem bych i kochání se zkrátil, beru to rychlejším „přesunovým“ tempem, ač to možná byla škoda, ale tlačí nás čas – Fa musí večer do práce
dáváme malou svačinku
a dalších půl hodiny jdeme rychlým tempem, zda-li stihneme si cestu zkrátit s z Vysoké Lípy a tak na rozcestí Pod Šaunštejnem přicházíme docela zničeni horkem, rozmýšlíme se zda seběhnout dolů do Vysoké Lípy na bus, což stejně asi nestihneme, jet stopem, či že bych tam poslal zbytek osazenstva, sám pokračoval po červené a pak pro ně zajel autem, nakonec nevědouce, že se budeme zase šplhat nahoru pokračujeme
jsme přímo pod Šaunštejnem, což jsou zbytky skalního hradu, nazývaného také Loupežnický hrad, stojí na mohutném pískovcovém bloku, vrcholovou plošinu hradu, dlouhou asi 70 metrů a širokou 15-20 metrů, tvoří několik bloků, které jsou dnes spojené ocelovými můstky;
nahoru se opět šplhám sám, ostatní jdou napřed
sice než se člověk nahoru vyšplhá, trvá to dost dlouho, pokud chytne protijdoucí, ale stojí to zato
dalo by se sedět na vršku hodiny, ale musím za ostatními, ať nečekají, rychle sejdu dolů a běžím za nimi, a zase stráň jak prase a schody a příkrá úbočí, ti mne asi museli proklínat, když to viděli, u Vysoké Lípy jsem jim sliboval, že teď už to bude po červené pohoda a že nepůjdeme dál po žluté – někde po silnici
hrádek Šaunštejn z dáli
doháním je, když sedí v půli stoupání „kam se hrabe Sněžka“, pak chvíli drncáme po kořenech
a jsme u Malé Pravčické brány – nižší sestra Pravčické brány, se svou výškou 2,3 m se však tento skalní oblouk stále řadí k výjimečným útvarům
vyhlídka nad bránou
ty výhledy nikdy nezevšední
dál odtud vede asfaltka až na Mezní louku – dá se sem dojet na kole
to však není náš případ, odbočujeme do lesa po červené, přece již není kam stoupat
á, tak je kam – ale nestojí to za to?
celou cestu jsou úzké pěšiny a ač se to nezdá, strmé úbočí, musíme děti krotit
najednou cesta mizí a propast, a né, jsou to jen schody, nastává závěrečné prudké klesání
ještě že je sucho – tady by se mohl člověk opravdu prolítnout
a další z krásných dnešních pohledů – naše auta, pivo, Kofola, konec
teď už to jde, ale pospícháme, děda by měl jít za 2 hoďky do práce a před námi je ještě cca 130km, my nakonec ještě chvilku posedíme a pak jdeme ještě do Íčka, ale naši jedou napřed
ještě v půl sedmé 31°C ve stímu!!
Byl to opravdu parádní výlet, i přes nesmírné horko, snad jeden z nejkrásnějších. Čtrnáct kilometrů není moc, ale v tom teple s baťohem a dětmi za krkem to bylo docela úmorné. Navíc jsme zvyklí na vyhlídce posedět, pokochat se, což dneska v rámci časových úspor tak úplně nešlo, což je velká škoda. Bývalo by bohatě stačilo, jet autem do Jetřichovic, dále jít po červené přes ony tři vyhlídky a z Pohovky se vrátit zpět po zelené a případně autem přejet pod Šaunštejn a na něj si jet ten kousek vyjít – podotýkám pokud jdete s malými dětmi, jinak je to na pohodu.
pěšky 14km
busem 9km
autem 250km
2xTZ (181, 2163)