středa, 27.7.2016
Na dnešek připadá asi nejdelší plánovaná tůra – okružní trasa jenž se nám nepovedla druhý den, kvůli špatné sestupnosti zadním hřebenem z Graukogelu s dětmi. Naše Almorama card platí ještě dneska, všechny lanovky, na které platí máme už „sjeté“, takže si lanovkou na Graukogel vyjedeme ještě jednou, ale nepůjdeme již na jeho samotný vrchol, ale obejdeme ho zprava kolem jezera Palfnersee. Navíc mám od včera vymyšlenou ještě podstatnou vychytávku – jedno auto odvezeme do vedlejší vesničky – údolíčka Kötschachtal, kam bychom měli sejít z okružní trasy kolem Reedsee. Místo k parkování jsme si byli omrknout ještě večer. Tímto nám ubude nudných cca 6 km zpátky po silnici, což s Nelčou v krosně bude dost znát.
První lanovka jede už v půl deváté, babička si však zapoměla na pokoji sluneční brýle, tak si dává menší poklus zpátky. Jelikož jsme zde sami, vysvětlujeme to obsluze, která marně přemýšlela, proč tedy už nejedeme. Další – v devět – již stíháme.
počasí opět není úplně ideální, žádné azuro, no na tůru asi dobrý, hlavně aby nespláchlo
v půl desáté – na kopci jsme tradičně první
a hned na prvním rozcestí jdeme jinam, i když tradičně po černé – minule směr Graukogel, dnes na Palfnersee a potažmo na Palfnerscharte
první polovina cesty se jde krásně po vrstevnici, občas i klesnem, což vím, že bude tvrdě vykoupeno
teplota je kolem 15°C, jde se fajn
pár set metrů je společných se zdejší dětskou „krakonošovou“ stezkou“Zirbenweg“
ta se za jezírky však stáčí doprava dolů, zpět ke stanici lanovky
my ale pokračujeme dál, zatím i Nelča po svých, ikdyž už začíná u mne žadonit o místečko v krosně
a taky jeden čarovějník
po třičtvrtěhodince docházíme na křižovatku, kde můžeme se vrátit na střední stanici lanovky přes Palfneralm a nebo začít stoupat kolmo k vrstevnicím k Palfnersee, z vršku Graukogelu to vypadalo, že půjdeme tudy skoro po rovince a on je to docela prďák
ale po dvaceti minutách jsme u Palfnersee (2074m), dáváme dvacetiminutovou kochací pauzičku na pití a nezbytné razítko do deníčku
…prostě nádhera
ale dost kochání, máme toho před sebou ještě dost, navíc to počasí dost straší a tak raději stoupáme dál, vždycky, když si myslíme, že to bude poslední hřebínek objeví se na obzoru další a další
tak, tamhleten je on, poslední, táhne se doleva k vrcholku Graukogelu, který dnes ovšem moc nevidíme
vlevo máme schovaný Graukogel, ale napravo na nás vykukuje vrcholek Palfner Seekogel (2531m)
po dvanácté jsme v sedle Palfnerscharte (2321m), tedy asi po 2,5 hodinách, směrovka sem udávala 2 hodiny, takže s pauzou co jsme měli, to kupodivu časově vychází
Graukogel v mracích, prosvítající vrcholek je jen jeho předvrchol
taky musíme udělat jedno společné foto…
pořád vykukuje jen předvrchol
pokračujeme však raději dál, s tím že objed dáme až u Reedsee, Filípkovi se to nelíbí, ale zatahuje se obloha, tak pryč ze hřebene; dál kolem jezírka Windschursee
malé ohlédnutí (Palfner Seekogel)
pohled na protější třítisícovky, hřeben s nejvyšším Tischlerkarkogel (3003m)
a už konečně vidíme náš další bod, jezero Reedsee a za ním kopec Rauchzaglkogel (1993m)
při čekání na opozdilce Fífa trénuje lezení; konečně lze za námi zahlédnout i Graukogel (úplně vpravo)
k Reedsee prudce klesáme, naštěstí vím, že stoupat zpátky to nebudem, míříme jen do údolí – to ještě nevím, že i tak toho bude až nad hlavu
už od horního jezírka padá sem tam kapka, tak velím k oblečení bund dřív, než se to opravdu protrhne, skoro to nedořeknu a opravdu leje jako z konve, zima moc není, ale pěšinou tečou potoky i 10cm vysoké a co hlavně – kameny se po namočení neskutečně smekají
zkoušíme se alespoň přes nejhorší schovat mezi stromy, ale moc to nepomáhá
naštěstí po chvíli už jen tak slabě prší, ale nálada klesla k bodu mrazu, prudké dlouhé klesání po mokrých kamenech je dost náročné, navíc babička s dědem zjišťují, že jejich boty nejsou zrovna „vodotěsné“ a i kalhoty a vše je naskrz, máme jen nepromok bundy, kalhoty mají jen děti
poslední úsek k Reedsee se zdá nekonečný
co teď? jsme promočení, k chatě to ještě drobná zacházka taky je, navíc vypadá zavřená, jen nějaká hájovna, má to vůbec cenu?
jdeme dál, po sto metrech babiččina nadávání na „…“ počasí, které stále máme, ale velím k otočce, jdeme na chatu, schováme se alespoň pod přístřeškem, odpočinem kolenům, převlékneme děti, dáme sváču, kvůli které i Fífa začíná být otrávený a mám s sebou vařič – takže teplá káva, čaj, jen Nelča je v pohodě – chrůpe si v krosně
zabydlujeme se na terasse chaty místního Alpského spolku, hned vařím jakokafe 3v1 a dětem čaj, každý dáváme 2-3 kousky – trocha sladkého a teplého a hned je líp
Jitka s babičkou převlékají děti do náhradního oblečení, na Nelinu navlékají i Dědovi záložní ponožky, trhače mrazu , na nás kalhoty schnou během čtvrt hodiny
Fífa s Nelčou do sebe hází skoro celou půlkilovku vepřovky, jídlo kterého by se jindy skoro nedotkli mizí za pár minut
sice rozmazaná, ale dát sem ji sem muset 😀
taky sem zabloudili nějaké dvě mladé rakušanky, asi také ve vidině, že je chata otevřená, když přišly a obhlédli situaci, museli být dost zklamané, na terase už nebylo k hnutí, sotva jsme se sem vešli my, tak si vlezli pod ní – jelikož jsem přesně věděl, jak jim musí být, udělal jsem jim taky hned dvě horké kávičky – člověk by neřekl, jak hodně to může někoho potěšit, hned se chtěli revanžovat – ze svých zásob dávali dětem Marlenky, ty však nacpané vepřovkami velký zájem nejevily a nevím jestli to někde u kafe vygooglovali, ale při odchodu nám poděkovali a popřáli česky;
pohled na Reedsee z terasy
na terase trávíme poměrně dlouhou dobu – 14:30-16:15, ale nakonec je skoro po dešti a tak vyrážíme dál
trochu veselejší pohled než ten o fotku nahoře
Rauchzaglkogel (1993m)
ještě jedno ohlédnutí za chatou, která nám tak zlepšila náladu
ale tady už se dáváme na nekonečné klesání lesní cestou dolů do údolí
mokré kameny, navíc porostlé mechem se, klouzali neskutečně mnoho
a údolí se ne a ne přibližovat
copak o to, cesta to byla nádherná, ale v mokru se musel člověk soustředit na každý krok a cesta tak brala třikrát více sil než za sucha
na nějaké romantické posezení, navíc na mokré lavičce, nebylo ani pomyšlení
no, nepatrně se přibližuje
ale lesní, kouzelně nasvícená a tajemná zákoutí byla kolikrát jako z pohádky
nevím kde tolik sil bere Fífa, jde se smíchem a ještě stíhá pozorovat okolí a jelikož chtěj půjčovat s Nelinou stále foťák na focení, tak mu ve slabší chvilce slibuju za ten jeho maxi výkon koupit vlastní (nyní už ho má Nikon Coolpix A10)
no není to nádhera?
je půl sedmé, od Reedsee nám to do údolí trvalo nekonečných 2:20minut, téměř furt lesem a co nejhůř – skopce, já se skoro pětadvaceti kily na zádech jsem se ke konci těšil, jak sundám pohorky a svlažím nohy v ledové vodě, tak ledová zase být ale nemusela 😀
teď už jen Kötschachtalským údolím k autu
jde už jen po široké lesní cestě a po rovině
kolem úžasné mlhové kotlinky
nesmek přes lávku, to je teda luxus 🙂
aby nám nebylo smutno, že už jdeme jen po rovině, hrají kolem nás šumnou všudepřítomné vodopády letící z okolních skal
a první civilizace
hospoda byla zavřená, tak jsme alespoň neměli dilema, zda je hezčí být už doma nebo mít v ruce orosený pullitr
hned u silničky bydlí nějaký pilný dřevosochař, měl výtvorů plnou zahradu
podél cesty má být i dětská zoo, ale v ohradách snad kromě těchto lam, či co to je za divné kozy, nic dalšího nebylo
a tady je hotel Grüner Baum, reklamu na něj jsme viděli snad všude i kolem lanovky na Graukogel
tak konečně, je čtvrt na devět a jsme u auta, ono to tím údolíčkem po rovince dalo taky přes hodinu a půl, uff; ještě že tu to auto máme, první várkou veze děda děti a Jitku, pro nás se vrací za 10 minut
Dnešní plán se nám taky podařilo splnit, ale bylo to chvílemi docela peklo. Kolem Palfnersee na Palfnerscharte jsme si mysleli, že to bude jen taková lehká procházka, alespoň tak to pár dní před tím z vršku Graukogelu vypadalo. Potom obrovský slejvák, chůze potoky, voda zatékala kudykoliv a kamkoliv a tak promoklí, hladoví, bez nálady. Ta se vylepšila až na zápraží chaty po skoro dvouhodinové pauze. A to jen proto, že jsme netušili, že máme před sebou ještě 4hodiny cesty – skoro 1600m dost prudkého klesání po mokrých kamenech. Ale došli jsme bez úhony, takže vlastně dobrý. Jen to počasí by nás nemuselo tak zkoušet. Když už nic jiného, tak aby bylo trochu lepšího světla na focení 😀 Na druhou stranu, z loňska si také ponejvíc pamatujeme dva drastičtější výlety, ty pohodové jsou téměř zapomenuty a moc se na ně nevzpomíná 😀
autem cca 30km
pěšky cca 15km (klesání 1600m)
(pro zvětšení klikni)
