neděle, 21.8.2016
A je tu den čtvrtý, ve znamení odjezdu, poslední…
Ráno se budím kolem půl šesté jako první, ostatně jako každý den, spát se mi už nějak nechce, chodíme ležet na mne dost brzo. Ostatní ještě tvrdě spí, střešní okno je mokré, ostatně taky jako každý den a navíc je tam mlhavo, pošmourno, na tu třítisícovku to moc nevypadá, pochybuji, že by se v tomhle počasí chtělo někomu se mnou jít. Ani nikoho tedy nebudím. Většina se probouzí až někde kolem půl osmé, Hoher Prijakt je odpískán. Kdo má objednáno trousí se dolů na snídani. Není kam pospíchat, dolů do městečka je to asi jen 3-4 hodiny a odjezd busem je plánován až někde kolem 16. až 17. hodiny. Takže nakonec se trousíme před chatu až před půl desátou. Je asi 10°C, jde to a i ten kopec by se byl býval dal.
Pavel nám vysvětluje cestu dolů s tím, že ještě nepůjde, že nás dožene. Koukám po okolních vršcích a tak ho ani moc neposlouchám, zaslechnu jen něco, že v nějaké zatáčce se nemá odbočit doleva, ale až v nějaké další či co… Však vesnice je dole před námi, není kam zabloudit… 
tam někam dolů k těm domečkům se máme dostat… 
přesně v 9:30 vyrážíme 
poslední den, není se na co moc těšit, jdeme jen dolů, navíc již v pásmu lesa, tak ani výhledy nebudou, musíme se holt nějak obveselovat sami
krásné korýtko hnedle kousek pod chatou
dlouhé údolí a na dlouhé straně už jen autobus
slyšíme zvony, to Petrovy kámošky se přišli rozloučit 🙂 chtěl si vzít nějakou domů, že prej do autobusu do uličky, ale podařilo se mi mu to rozmluvit, ach jo, snad už další nepotkáme
víra v Pána je tu vidět na každém kroku, musím tedy uznat, že co se počasí týče, držel po celou dobu nad námi ochrannou ruku, jen tu dnešní třítisícovku nějak zazdil
rozcestí – kluci to berou doleva podél potoka, já jdu s většinou, bohužel
bohužel proto, že po přejití mostu už jdeme až do města jen po nezáživné šotolinové cestě, navíc nejde souběžně s potokem, ale různě se klikatí, prostě horší zato delší cesta
i když abych nekřivdil, sem-tam bylo také pár malebných momentů k vidění
k tomuto rozcestí bychom bývali podél potoka došli také, napřímo a zajímavější přírodní trasou, ne odněkud zprava po šotolině, kluci jsou již jistě dávno v tahu – ta předešlá odbočka jistě nebyla ta, na kterou poukazoval Pavel, že jít nemáme, ale měli jsme
teď už musí po šotolině všichni, ale příroda je tu stejně nádherná i podél „silnice“
Petr zde konečně chytil mobilní signál, letí napřed a s námi již nemluví – tedy asi po půlhodinovém telefonátu už zase jo – tak se mu stýskalo a ani se nesvěřil… 
krásné korýtko láká k napití 
všimněte si dřevěného „sifonu“
a stále po cestě, stále
a jsme v místě Leibnitzbach Brücke (1656m), kde je přírodní parkoviště, až sem se dá dojet odspodu zdarma autem 
a už se nám otevírají první pohledy do údolí
a objevují se první baráčky Sankt Johann im Walde
nepočítaje horské chaty, tak nám právě začíná civilizace, vůbec mi těch pár dní nechyběla 
tak nějak zjišťujeme, že jsme si pěkně zašli doleva, takže ta „levá odbočka“, kam jsme dle Pavla neměli jít, bylo rozcestí nad Leibnitzbach Brücke, tam jsme měli zahnout vpravo a ne se držet ukazatelů
nedá se nic dělat, holt se jdeme klikatit po asfaltu, hlavně že je fajn počasí
s Petrem si cestu trochu zkracujeme a serpentýny sbíháme loukou
kdybychom špatně neodbočili, tak bychom bývali vyběhli za těmito chalupami zprava z lesa, z rokle, kluci s Pavlem již na nás čekají za roklí na levé straně
ano, tady
z tohohle krásně zeleného kopečka jsme tedy šli po asfaltce, kluci s Pavlem šli roklinou vlevo
za chvíli se kompletně scházíme a dolů k vesnici už je to lesní pěšinou kousek, začíná však trochu poprchávat, tak máme dilema zda nasadit pláštěnky na bágly nebo ne – je to ve stylu jak nám dovča začala, tak i končí
bereme to hájem docela rychle, abychom nezmokli a rozebíráme s Petrem všechno možné
a tak si ani nevšimneme odbočky, kam jsme měli zahnout, abychom se dostali do vesnice do místa, kam potřebujeme – respektive koukám, že jsem si jí všiml, když jsem jí vyfotil, ale nějak jsme jí ignorovali (hlavně Petr samozřejmě – je na fotce vidět jak pospíchá a nevnímá, takže viníka už mám i s důkazem) 
a jsme ve vesnici, docházíme až k silnici a čekáme na ostatní, nikdo však nejde a tak čekáme a čekáme, hmm, hmm tak takhle asi ne, začíná pršet víc a víc a tak běžíme s bágly kopcem zpátky 
a nacházíme onu odbočku, kam asi všichni ostatní šli – byla dál než nám přišlo 
no běh před deštěm se nám moc nevyplatil, nakonec jsme docela pěkně zmokli a navíc tím během do kopce i řádně zpotili, takže takhle příště ne! A nakonec jsme se nemuseli vracet zpátky lesem 2km, stačilo přejít po silnici asi 400m a byli bychom ve vesnici u mostu taky. Pavel již nás vyhlíží z hospody…
13:30 – v hospodě probíhá v předních místnostech nějaká bujará oslava, všichni v krojích, když nás místní vidí, tak nám sdělují, že jistě „naši“ jsou vzadu v salónku… nacházíme je hned, tak rychle svléknout a zasednout, hned zapomínáme na romantiku hor a věnujeme se konzumu – pivko, u jednoho nezůstává) a „Cordon Bleu & Pommes (11,70Eur), lahoda, krásné zakončení… 
16:15 pro nás přijíždí autobus, ještě nás veze do Lienze
do penzionu (Gasthof Leisacherhof), kde byli ubytovaní cyklisté – zde dáváme ve sprchách očistu a přebalujeme věci
a po šesté hodině jsme na cestě domů
z autobusu pozorujeme, jak venku leje a libujeme si, jak nám to počasí nakonec oproti předpovědím krásně vyšlo, po setmění řidič pouští nějaká DVD, nedaří se mi usnout, sedačky nejsou zrovna dvakrát příjemné, opěradla jsou nějak divně zahnutá dopředu a tak jsem celý rozlámaný, navíc cesta probíhá až moc rychle, což se nám dvěma zrovna nelíbí, protože v Praze jsme odkázáni na městskou dopravu resp. na metro a to začíná až ve 4:30, navíc na Opatově není zrovna dvakrát hezky k čekání několika hodin na lavičce… bohužel zácpa nikde žádná a tak jsme již hodinu po půlnoci v Praze, vysedá nás minimum, většina jede až do Brna a ti co vysedají mají odvoz – čekáme tedy na lavičce v podchodě přes tři hodiny. Hned jak otevřou metro jedeme na Černý Most, první autobus jede asi za 3 hodiny, ale volá mi Franta, že jede do Prahy služebně a že nás pak domů vezme cca v deset. Po nasycení se ve stáncích rychlého občerstvení na místním autobusovém nádraží nacházíme útočiště v místní „pekárně“, jenž je otevřená již takhle po ránu. Paní zde vypíjíme veškerou zásobu Géčka v plechu a skleněnou výlohou pozorujeme frkot kolem. Spánkový deficit a trocha piva dělá své a tak o zábavu máme postaráno. Takový kšeft tu dlouho neměli 🙂
když už máme přeci jen dlouhou chvíli přesouváme se k Hornbachu, kde máme domluven sraz s odvozem, při každém telefonátu se nám ale doba odjezdu víc a víc oddaluje. Jdem se kouknout do obchoďáku, ale na to nálada již není a tak se raději přesouváme k benzince doplnit zásobu pleškového. Odvoz nás zastihl takto… 🙂
Výletní akce se nám povedla opravdu na výbornou a jak jsem psal již výše, čím dovolená začala, tím také skončila 🙂
celkem nachozeno přes 60km
Alpina – Vysoké Taury – program zájezdu
Záznam z garmina
mapa – celá trasa
mapa – celá trasa – podrobně
výškový rozdíl
komplet všechny mé fotky ze zájezdu