9.9.2017
Dnes se budíme do pošmourného dne, na déšť to ale přesto nevypadá. Sraz před ubytovnou je už po osmé hodině, náš „autobusák“ p. Ráž totiž zrovna slaví kulaté výročí, tak je v plánu mu hromadně předat drobný prezent a následuje společné focení.
Na pořadu dne je odjezd na nedaleké rozcestí Tri Studničky a odtamtud se dostat na Štrbské Pleso, variantně třemi trasami:
Trasa1 (15km): Od rozcestníku Tri Studničky po zelené do sedla Pod Kriváňom. Dále po modré no vrchol a zpět do sedla. Po modré dále k Jamskému plesu. Odtud po červené na Štrbské pleso.
Trasa2 (13km): Jako trasa1, ale bez výstupu na vrchol Kriváně.
Trasa3 (9km): Od rozcestníku Tri Studničky po červené přes Jamské pleso až na Štrbské pleso.
autobus nás vysazuje na okraji silnice něco po čtvrt na deset
jelikož nikdo moc neví kudy kam, tak podle map v telefonu navrhuji, že to vezme zkratkou pár metrů „houštinou“ na cestu, která vede paralelně se silnicí
je to vlastně ona „červená“ cesta vedoucí přímo na Štrbské Pleso, Ríša navrhuje se po ní hned vydat, nikam moc se škrábat nechce, já však nemám chuť plahočit se rovinou po asfaltce a sděluji, že jdu na Kriváň nebo alespoň pod ní, třebaže i sám
holky se přidávají a tak nakonec na Kriváň stoupáme všichni
cesta vede stále do kopce, na necelých 5 kilometrech máme překonat stoupání něco přes kiláček
jde se docela příjemně a zataženou oblohu v tomto kopci kvitujeme s povděkem
kopec se však stále nenarovnává a když ostatní vidí pohodlnou cestu, kterou se mohli původně vydat, říkají něco o vracení se…
trochu přidávám do kroku abych si stihl udělat v klidu pár fotek, ale i unikl nadávkám 🙂 přicházím k odbočce k partyzánskému bunkru, no a protože ostatní jsou v nedohlednu, zacházet chtít určitě nebudou, tak se tam vydávám sám
na místě bunkru se již ale nachází jen ztrouchnivělé torzo po nějaké rekonstrukci a památník zde padlých partyzánů
vrchol ještě v nedohlednu…a mlze
docházím ostatní a říkám jim, že o nic pro ně zvláštního nepřišli a jen pokyvují nepřítomným pohledem
stále padají návrhy otočit to a stále oponuji, že nahoru to je blíž než zpět a nemá to teď už cenu, do mapy se naštěstí nikdo z nich nedívá 🙂
když klesne morálka a stoupne remcání na neudržitelnou úroveň, tahám domácí slivovičku, trochu to zabírá, Lea mi ji bere z rukou se slovy, že ji vezme k sobě, ať se s ní nemusím táhnout a než stačím cokoli namítnout je najednou kdesi v dáli v kopci…
na otevřené pláni, resp. na plání pouze s nízkou kosodřevinou už jsme úplně odkryti a vítr začíná být dost nepříjemný, zpocené triko chladí víc než by bylo milé a tak přichází na řadu tenounká větrovka, mám rád tuhle kombinaci jen triko a větrovka, i při velkém větru a cca 5°C je při námaze více než dostačující, proběhl jsem v tom velkou část Krakonošovy stovky a to na hřebenu byla vichřice a chvílemi poletoval sníh
už asi 20 minut hledáme nějaké příhodné místo pro „piknik“, ale žádné závětří nenacházíme, tak bereme zavděk, aspoň malým pláckem, kousek pod tím než vylezeme na úplně otevřenou cestu, svačinka, čokoláda, pivo , slivka hned se dělá lépe
podle Jitčina oblečení už tu byla asi opravdu zima?!
pohled zpět
a vpřed, Kriváň se schovává kdesi v mracích, Ríša naposledy brblá něco o zbytečnosti, se táhnout na kopec, kde není nic k vidění jen žlutá tráva a kamení, navíc v mracích a velkém větru a je skoro rozhodnut se vrátit, ale jelikož jsme už opravdu téměř nahoře, vymlouváme mu to…
celou dobu mluvíme o tom, že projdeme jen pod odbočkou na Kriváň a nahoru nepůjdeme ani náhodou, jsem o tom pevně přesvědčen i já, ale jak se odbočka blíží, hlodá to ve mně více a více, přece jen podejít pod vrcholem a nevylézt na něj, když už jsem tady…… odlehčuji baťoh, vylévám trochu vody, dneska takový hic není a jedno pivko dávám Jitce a letím napřed, že je pak někde dohoním
jakmile nasadím své rychlejší tempo rychle se jim vzdaluji, abych je pak stihl dohonit
před odbočkou trochu přituhuje a začíná se cesta ucpávat, není však problém „davy“ oběhnout po suti kolem
dobíhám k odbočce, čas na vrchol tu píšou 1:15hod, ty jo, tam a zpět dvě a půl hodiny, to nevím jak je pak doženu..
no beru to poklusem, snad ten čas bude kratší
je jisté, že výhledy moc nebudou
posledně ve švýcarských alpách jsem si vzal na jeden okruh „túry“ po hřebenech běžecké Salomonky, že budu rychlejší a nohy méně unavené, ale opak byl pravdou, na kamenech hlavně moc nedržely, tak jsem musel každý krok pečlivě zvažovat, v lehkých kožených pohorách co mám nyní, se kluše krásně, nemusím koukat kam došlápnu a tak fronty obíhám sutí „kámen-nekámen“ a nemusím řešit kam došlápnu
stále si říkám, že už jsem nastoupal dost, že už bych mohl nahoře být, pak když v půli cesta chvíli klesá, tak mne to docela znejistí
takováto úzká místa byla tak na deset minut, přitom šla obejít vždy trochu exponovanější průrvou dva metry vedle…
třeba takto (viz slečna ve žluté bundě s růžovou kapucí, pohledem na vrchní s spodní fotku se skoro nehnula z místa – pak nemá cesta trvat 75minut)
alternativní trasa občas nabídla takovou „holejší“ stěnu, moje botky však skvěle drží a v té mlze naštěstí není vidět, jaká strž se nachází za hřebenem 🙂
ale to už jsem na vrcholovém hřebínku, je tu tedy narváno
tak cesta od rozcestníku sem nějakých 33 minut, tak to bych holky s Ríšou mohl stihnout v pohodě
na vrcholovku se čeká fronta, nabízím se však dvojici, co si vystála frontu a rozhlíží se kdože by je vyfotil, že je blejsknu a pak jim rychle cpu foťák, že oni na oplátku hnedka zase mně, to se mi povedlo, říkám si
asi čtvrt hodinky se kochám „výhledy“, jsou zde pěkné nápory větru, tak si dávám bacha, aby mi něco neodlétlo, jak pánovi vedle mne památeční kšiltovka, z kdesi jakéhosi výstupu v Alpách
balím foťák do batohu, protože mne při výstupu dost zdržoval, stejně tak i brýle, stejně jsou zamlžené a nic přes ně nevidím a s volnýma rukama sbíhám dolů
z vrcholu k rozcestníku 16 minut, dobíhám docela zpocený k rozcestníku, vybaluju si pití a foťák a ani si nevšimnu, že ani ne dva metry ode mne čekají již v dobré náladě Jitka, Leona i Ríša, dost mne tím potěšili, navíc když nemohli vědět, že budou čekat jen tu půlhodinku…
Jitka mi podává první pomoc v podobě pleškového piva a pokračujeme dál, traverzujeme „Važeckou“ dolinu pro změnu druhou stranou
a pak už jen nekonečné klesání po modré k Jamskému plesu
dole se leskne hladinka Jamského plesa, náš cíl, to Štrbské je ještě hodně daleko, je to ten malý vrcholek za velkým hřebenem v popředí
už začínáme být v pásmu lesa a začíná se citelně oteplovat, hlavně nás neobtěžuje neustálý vítr, jako nahoře
odpočívadlo u Jamského plesa, zde se napojujeme na červenou „dálnici“ vedoucí od Trech Studnicek, ovšem neužili bychom si toho krásného stoupání pod Kriváň 🙂
míjíme odbočku Biely Váh
a po chvíli k rozcestníku Pod Furkotskou dolinou, k němu jsme došli i první den při sestupu z Bystré lávky a tak víme, že do cíle už nám moc nechybí
osamělý mohykán (myslím tím tu borovici, ne Ríšu)
a jsme u Štrbského Plesa, ještě projít městečkem a najít kloudnou hospodu
Grandhotel Kempinski
dětské hřiště
stylová? lavička u hotelu Crocus
nakonec nacházíme volno na zahrádce Reštaurácie u Lenky, vedle pošty – Zlatý Bažant 1,20Eur, menu 3,50 atd
jsou čtyři odpoledne; holky čekají venku a s Ríšem jdeme omrknut situaci popřípadě objednat, uvnitř se nachází asi polovina lidí z našeho autobusu a je tam docela frmol, servírka nás lehce odbyla, ať si jdeme objednat na výčep, že nestíhá atd. atd., Ríša to tak nějak dnes už psychicky neunesl a že se půjde uklidnit a zmizel sám někam směrem k autobusu, nás otrlé to neodradilo, objednáváme pivko, gulášovku, kávičku a vše nám je za chviličku donešeno k plné spokojenosti, přemýšlíme i nad nějakým větším jídlem, ale jelikož v šest je odjezd na večeři, nebudeme to přehánět
po zaplacení se vydáváme do protějšího supermarketu, kde nakupujeme nějaké dobroty na večer, suvenýry, plyšáčky dětem, Tatranský čaj a hlavně mariášové karty – ty se totiž ode dneška stanou společníkem při partiích prší na mnoho večerů
po krátké zastávce pro pohledy a razítka ve vedlejším Íčku přicházíme lehce před šestou na parkoviště, v suvenýrech se ještě stavujeme pro turistické známky a zjišťujeme, že tu nejsme zdaleka poslední, spíše naopak – pár skalních turistů ráno na Trech Studničkách se zase tajně vrátilo do autobusu a nechali se dovézt sem na Pleso a od rána holdují hospodské kultuře, na některých se posléze v autobuse projevila absence tréninku 🙂
Jitce po celodenní námaze během půlhodinky v autobuse nohy odpověděly poslušnost a sotva jde, snad to do zítra přejde, jelikož se večeře už vydává, házíme bágly na pokoj a neotálíme a jdeme do jídelny na večeři, hned ve dveřích jídelny jsme však odchyceni p.Rážem aspol. a že ne jinak , než že si dáme „velkého“, když má to výročí. Takže aperitivek by byl, teď ještě co bude následovat, ale tentokrát je to nepatrně lépe povedené kuře s rýží, po jídle jdeme výjimečně na pokoj, bar pro dnešek vynecháváme, potřebujeme před zítřejším odjezdem zlikvidovat zásoby, Ríša ještě není úplně v náladě takže našeho super rautu při karbanu se neúčastní a čte si – jak jsme se shodli, přišel o hodně, zakončení tater do pozdních hodin se nám vydařilo na výbornou… já jdu ještě ven na jedno cigárko před spaním, kde se nás však po půlnoční zavíračce v baru schází několik a stává se z toho debata minimálně na další hodinu…
dnešní trasa…
