13.března 2026
Na pátek hlásí krásný slunečný den a děti mají prázdniny, tak mne napadá vzít si volno a po dlouhé době někam vyrazit, nikam daleko, ale někam, kde jsme ještě nebyli. Nejraději někam do hor za výhledy, ale na vrcholcích Krnokoš je ještě sníh, tak jen někam trochu níž. A aby tam byla nějaká bouda, ať máme cíl cesty, takový obídek na horách a pivko je super.
Nakonec jsme se vydali na krátký výlet na Rýchory. Hřeben Rýchory je nejvýchodnější částí Krkonoš s nejvyšším bodem Dvorský les (1033 m n. m.) a pod jeho vrcholem se nachází Rýchorská bouda (TZ390).
Vyjíždíme po osmé ranní, stavíme ještě u Lídlu ve Vrchlabí, protože Nelča potřebuje nakoupit svoje obligátní zásoby, rozuměj velkou PETku pití a hromady gumových medvídků pro všechny. Míjíme Stezku korunami stromů v Janských Lázních, podjíždíme lanovku na Černou horu, která je stále v provozu, v Horním Maršově se dáváme doprava a v devět jsme na místě – na parkovišti v Horních Albeřicích.
Vylézáme z auta a venku se koná silný ledový vítr, tak se přioblékáme a vyrážíme do kopce po červené, hned zkraje jsou dva bývalé lomy Krakonošův a Celní a v něm i Krakonošova jeskyně, ta je však nepřístupná. Čím víc stoupáme, tím víc nám mrzne obličej. Fífa navléká vše co má, šátky, čepici, rukavice 🙂 Na mýtince v lese – Na Čepeli (místní název) si na chvilku sedáme, děti vytahují svačinu a já dron, ten mi však furt nadává, že je příšerný vítr, ať ho zase sbalím zpátky do batohu, tak aspoň pár fotek. Po cestě je několik moc hezkých útulen bylo by zde prima třeba v létě přespat. Kousek nad Rýchorským křížem jdeme jen po ledu a závodíme, kdo dřív spadne. Vítr pořád nepolevuje, tak mládež povzbuzuji teplým čajem a něčím dobrým na Rýchorské boudě, která je jen naproti přes louku. Oba mne trochu znejistí, zda vůbec mají v mezidobí otevřeno, na net jsem sice koukal, ale to nic neznamená. Trochu mne děsí, že by pivko na horách nebylo 🙁 Naštěstí za půl hodinky již usedáme v teple boudy, otevřeno je, lidiček jen pár, no je všední den a teprve jedenáctá. Do jídelny přicházíme první. Nelča si poroučí ovocný čaj a Fífa Sprite, já speciál od Hendrycha, Děti si dávají postejnu plněné knedlíky uzeným a zelí, já zelňačku. Trochu je překvapí, že místo několika malých knedlíků dostávají jeden obr, položený na podestýlce ze zelí. Oběd je za chvilku v nás, ještě kupujeme TZ, magnetku a samolepku a vylézáme ven do větru.
Sbíháme po ledovce lesem až k Mánkově cestě a pak se táhneme už jen po asfaltu. Poslední kilometr, dva přes Albeřice se nekonečně táhne.
Ještě vymýšlím, že bychom si mohli autem zajed a vyběhnout na nedaleký hrádek Aichelburg, který je vidět ze silnice před Pecí a už kolikrát jsme na něj chtěli, ale Nelča to odmítá, že pro začátek už to dneska stačí 🙂 Tak jen ho zajíždíme omrknout z auta ze silnice a otáčíme to domů, kde jsme kolem třetí. Tak první kraťoučký jarní výlet máme úspěšně za námi.