26-31.7.2009

Na dovču jsme se letos domluvili vypravit s Čibákovcema a Havlíčkama do nedaleká Březky. Po letech dovolené trávené na stavbě to bude vlastně poprvé leháro. Áše se to prý sice moc nezdálo, protože se bála, že z rodinných výletů by se to s náma mohlo zvrhnout v nějaké chlastačky, nevím teda proč? Když však zjistila, že Jíťa „čeká“ Filípka a tím pádem toho pití zas tak být nemůže, resp. u ní žádné, tak už byla v klidu – když nebudeme Čibáka a Petra kazit. No, to ještě netušila, že to kluci zvládnou moc dobře i sami a vlastně budou kazit nás, spíše teda jen mne a spíš teda jen Čibák.

Čibáci i Havlíčci měli bydlení domluvené v chatkách dávno předtím než jsme se rozhodli jet s nimi. Konverzáci tam totiž v minulosti párkrát hráli a nějak se jim tam zalíbilo. Pro nás tam ale žádná volná nezbyla, tak jsme se jali počít shánět nějaký stan od – 2místného až po rodinný domek, ale pak to nějak dopadlo a měli jsme také chatku. K naší úlevě.

26.7.2009 neděle, dopoledne jsme se dali do balení věcí. Aby to bylo kam dát, když nás je v autě tolik – dva, zapojil jsem za 120tku ještě káru. Hned se tam šoupnul gril, 2 kola a další krámy. Jitka ještě předvařila 3 kuřátka pro večerní grilovačku a odpoledne jsme vyrazili na Březku.

Víceméně jsme to i hned našli, ubytovali se. Rozbalil jsem gril a jal se roztápění. Trochu to čudilo, ale naštěstí jsme měli poslední chatku na konci kempu, tak to zase tak nevadilo. Po dětech, které pendlovali po celém kempu, jsme vzkázali oběma rodinkám, ať přijdou na kuře a nějaké to zapití, že jsme se tu tak daleko od domova šťastně shledali. Ale nějak nešli, jak by ne – zvládali to v místní osvěžovně na výbornou, s nějakým starým známým, na kterého natrefili. Vida jak to jde i bez nás 🙂 Nakonec ale dorazili postupně všichni a shledání jsme pěkně zapili.

27.7.2009 po ranní hygieně a nějaké té snídani jsme měli naplánovaný cyklo výlet do Prachovských skal /*151*/. Většina z nás se sháněla po osvěžujícím moku již po vytlačení kola z kempu lesní cestou na silnici (150m), ale řekli jsme si, že budeme na sebe tvrdý a ty 2km z kopce ke skalám snad dáme. Povedlo se. Teda, vůbec do té lážo-plážo jizdy nezapadali Havlíčci ve stylovém cyklo oblečení a s velkým natěšením, bylo vidět, že mají od Petra tvrdý výcvik. Do Prachovek (vstup v lese u Muzea přírody Český ráj /*821*/) jsme dorazili v cuku-letu, pro Petra byla krátká jízda trochu zklamáním, ale držel se. Proběhlo jen malé osvěžení, letmý průzkum muzea ve stylu „když už jsme tady“ a šlo se do skal. /V té době turistikou nepolíbení jsme se trochu podivili nad vstupem á60,- na skály./ Vydali jsme se po zelené 0,5 k rozcestníku Točenice a zde se dohodli, že se budeme držet zelené i nadále. Nesměli jsme to přehánět, slabší z nás by to nemuseli snést a Čibák navíc nesl celou dobu malého Matěje. Prošli jsme průrvou, za kterou byl přes cestu ještě spadlý strom (stromek) po nedávných větrech a už jsme šplhali na první vyhlídky – Všetečkova, Hakenova, Křížkovského, no prostě nádhera a kousek od baráku. Pokračovali jsme Masarykovou cestou nahoru k (0,8km) rozcestníku U Hlaholské vyhlídky. Kochal jsem se vyhlídkou z místních polomů a vedoucí se dohodli, že půjdou již zpátky ke vstupům do skal po červené. Sice mne přišlo divné, že je to na druhou stranu, ale šlo se mi krásně, fajn parta, počasí a tak mi to bylo jedno. Šli jsme kolem Křížkovského vyhlídky, kam jsme s i s Petrem odskočili na krásný výhled – zleva od Trosek až po nedaleký Jinolický kemp kousek pod námi. Ostatní to nechalo chladnými. Po další chvilce, někteří byli dost překvapeni, když s velkou žízní po 1km dorazili ke vstupu do skal, ale tak nějak na druhém konci Prachovek, než jsme měli kola. Nu což, alespoň jsme využili veřejné záchodky. Potom jsme se dali se na cestu zpět, tedy 1km k rozcestníku U Hlaholské vyhlídky a pak asi 300m k rozcestníku Nad Císařskou chodbou a dále asi 300m zpět k r. Točenice a ke vstupu. Zde jsme odparkovali kola, vyfrčeli to pruďákem od skal k silnici a že se ještě pojedeme kouknout do Jinolek a obhlídnout zdejší situaci na příští výjezd. Do Jinolek to byl parádní sešup, ale stejně už zde bylo docela pozdě k nějakým ochutnávkám a tak jsme se vydali do kempu. Po domácí večeři jsme se sešli v místní osvěžovně a uzavřeli zde večer.

8.7.2009 Jelikož jsme toho neměli ještě dost, Čibák vymyslel, že kouknem na zdejší hrad, co by taky ne, je jen kousek odsud. Kola jsme vytáhli lesní pěšinou známou ze včerejška a po 2km jsme byli u hradu Pařez, nejdříve jsme ho tak nějak nemohli najít, ale nakonec to byla ta skála o kterou jsme opírali kola. Vylezli jsme nahoru a tam byly vytesány asi 2 místnosti a navrchu bylo zábradli – skutečný nefalšovaný hrad, resp. co po něm zbylo. Po pár fotkách nás to táhlo dál, hlavně Čibáka. A opravdu po pouhých 600m na kole se objevila Restaurace Pařez, Čibák „jakápak to milá náhoda“ zvolal, nám však bylo jasné, že o náhodu nejde. Po jednom či dvou pivech a nanučku jsme to otočili zpět. Od hradu jsem Jitku, když už veze našeho Filipa, zapřáhnul do tandemu a vytáhnul nahoru k silnici. Kdyby aspoň nebrzdila. V kempu jsme se šli po jídle podívat vedle na pána, co tam má kiosek (a taky nějakej rybník a ryby a předváděl, jak se vaří voda při krmení). Pivo výborné. Odtud jsme šli na průzkum směrem k Jinolicím, abychom si „nadešli“ trasu na zítra, kdyby si náhodou někdo hned po ránu přivodil špatnou orientaci.

29.7.2009 jsme celý den strávili v Jinolicích na koupáku (Oborský rybník), proběhlo osvěžení vnitřní i vnější a něco zravého smaženého do žaludku, koupali jsme se všichni celý den, atletickým vrcholem bylo přeplavání rybníku tam a dokonce i zpět! Jen Čibák se koupal na lavičce u stánku pořád s ňákými kolemjdoucími – známými, ale abych mu nekřivdil, myslím, že nakonec se do vody taky podíval – rozuměj – vlezl tam. Cesta zpět po celodenním válení u vody byla velice úmorná – 2km! I přes tyto útrapy jsme se donutili k večerní návštěvě osvěžovny v kempu.

30.7.2009 měl být velkovýletním dnem. Jelikož sportu bylo již nezdravě moc, vzali jsme k výpomoci naše auta. Vydali jsme se na Trosky *149*. Až na parkoviště to docela šlo (autem). Ale pak těch 0,5km na hrad už taková sranda v těch 30°C nebyla, ne ne. Děti „obdivovali“ stánky se suvenýry, ale rodičeli byli neoblomní (alespoň do té doby, než jsme šli kolem stánků zase zpět). Jen Filípek byl rozumný a nic nechtěl. Po zaplacení vstupného (60,-) jsme se jali obdivoval krásy panny a i baby. Menší zdržení nastalo ještě s ptáky (vorel a i větší) – malý Péťa byl nucen se s nimi fotit a pak na zdejší atrakci ještě střílel z luku (ne po těch ptákách, aby si někdo nemyslel). Dostal od rodičů tolik rad, jak to má dělat, že ho to bavilo o to víc. Výstup do výšin na pannu po dřevěné lávce a schodech byla pro nás trochu „la ferrata“, navíc jako řidiči jsme ani nemohli být připraveni. Ale dali to i holky, přestože v Prachovkách odolávali kráse vyhlídek, zde již neodolali, alespoň myslím, že jsme je tedy jako nenutili. Výlez na babu po vnitřním točitém schodišti byl již v pohodě. Ti co byli přeci jen trochu rozhozeni výškou, byli po sléze uklidněni loutkovou pohádkou, kterou jim na hradě zahráli, sic byla prý původně určena převážně dětem. Při cestě k autu rodiče v rámci klidu nkoupili různé úžasné hračky, tak abychom nevypadali jako držgrešle, když teda Filípek nic nechtěl, koupili jsme naší Barče aspoň dřevěné korálky. Poté jsme pro Čibákovu lásku k pohádkám odrazili do baráčku v němž byl natáčen film „Jak dostat tatínka do polepšovny“ ad. Jelikož Roman přesně věděl, kde se nalezený dům nachází, tak po projetí asi tří vesnic, ve kterých to kupodivu nebylo jsme to téměř hned našli. Bylo to v Krčkovicích čp.9 a nyní je z toho penzion „Polepšovna“. Jak jen to Čibák s těma hospodama dělá? Takže „když už jsme tady, tak si něco dáme“. Měl jsem nějakou poměrně dobrou masovou směsku a Jíťa, že si tedy dá svojí obligátní dovolenkovou svíčkovou. Ale bohužel to nebyla ta její vzpomínková svíčková z dětských dovolených s rodiči, ale spíše asi něco z prášku. Holt, nepodařilo se. A to to nemohla napravit kvůli Filípkovi ani pivem. Další autocíl Roman zvolil Vidlák. Auto jsme nechali na parkovišťátku u restaurace „Vidlák“ a ani za to nikdo ponás nic kupodivu nechtěl. Od rozcestníku Vidlák-rybí rest. jsme to vzali jeden kilometr ve stínu stromů po žluté k rozc. Věžická údolí a dále po žluté asi 200m k caklorozcestníku Želejov. Jelikož jsme si chtěli udělat jem malý okruh za poznáním, odbočili jsme ze značené trasy a vydali se cestou do Želejova kolem nějakého hospodářského stavení čp.6 – jako u Maťáky. Bylo celkem teplo, spíše vedro a tak když jsme přišli k těm pár stavením, co s ohledem zpátky měl být Želejov a cesta zde skončila, nebylo se co divit, že to pár znás vcelku „zarmoutilo“. Slabší povahy se šli ptát k nějaké myslivně na cestu dál, přestože nám ostříleným to bylo jasné. Z lesíka zde vedla pěšinka, sice místy neviditelná, ale úspěšně jsme došli zpět na původní stezku a k autu a nic nám nebránilo zpět do kempu.
Zde nastal trochu zármutek, že zítra konec, balí se a jede se domů. K jeho zmírnění jsme se přesunuli do místní osvěžovny a více méně se nám i dařilo, před zavíračkou jsme byli nuceni nakoupit zásobu piva na zbatek večera a vynosili jsme z chatek i veškeré zásoby „na dožrání“. Pěkné hody a důstojné zakončení pobytu na Březce. Dokonce dost lidí druhý den děkovalo, že se přiučili a dozvěděli jak to je vlasně s příbuzenským „teta“ doopravdy (samozřejmě ode mne) a ne jak to mají Dolenští, že je to vlastně skoro každý. Když o tom zpětně přemýšlím, musím dát ještě s Čibákem debatu, jestli to zase nějak od té doby nepopletl.

31.7.2009 ráno již jen balení a odjezd domů

Parádní společensko-kulturně-sportovní zážitek, rád bych si ho někdy zopakoval.

Akce se zúčastnili Roman (Čibák), Áša, Románek a Matěj Dolenští, Petr, Evža a Péťa Havlíčkovic a David, Jitka, Filípek (v bříšku)

P.S. Evča mi dodnes přes všechny sliby nedonesla fotky z této akce, přestože já jí naše bryskně dopravil, styď se. Tak.