29.3.2014, cca 5km
Protože loňský první jarní výlet na Rotštejn byl vcelku krátký a Klokočské skály jsme navštívili jen tak letmo, vracím se na podrobnější průzkum s cílem to protáhnout až do Jesky Postojné, nazývané „Amerika“.
Jede s námi i babička a Franta, před jedenáctou parkujeme pod zříceninou hradu Rotštejn /*1007*/. Nelinka dnes půjde po svých, ať není furt v baťohu, nosičů je případně dnes dost.
Po pár stech metrech jsme u zříceniny, dnes ji nenavštívíme. Chceme si projít skály, jdeme dál po žluté. Pokračujeme kolem něj na hřeben a procházíme lesíkem. Rozhlížíme se z okraje skal směrem na Kozákov, hlídáme děti – není tu žádné zábradlí a dolů to pár desítek metrů je.
Na konci hřebene slézáme po vytesaných pískovcových kamenech dolů mezi skály. Je to tu pěkná skalní prolejzačka pro děti, lezeme pro změnu po schodišti zase nahoru, je tu i pár větších srázů, tak musíme trochu umravnit skotačícího Filípka.
A jsme na rozcestí r.Rotštejn – průchody. „Klokočské průchody“ /*1197*/, je to sem od hradu jen 1km, ale počítám, že s dětmi jsme ušli aspoň dva. Můžeme odtud buďto sejít kousek dolů, po červené, do vesnice Klokočí nebo jít dál po žluté až do Turnova. Volíme žlutou, která nás dovede k dnešnímu cíli -jeskyni Postojná, je odsud asi jen kilometr. Po červené půjdeme až zpět. Od rozcestníku je již vidět Penzion na Klokočských skalách, zbytek osazenstva zrychluje s vidinou piva. Dáváme pivo a Fífa samozřejmě nanuka, kupujeme TZ.
Posedíme asi půl hoďky a pokračujeme v cestě k jeskyni.
Sto metrů před cílem prudce klesáme po schodišti. Nelinka usnula dědovi za krkem. Turistická značka hlásí, že jsme u jeskyně Postojná /*1979*/, stojíme před skálou a hledáme, která dutina je vchod.
Je tu hned a dost při zemi, musí se tam lézt po čtyřech. Očekávám nějakou jeskyňku kam se sotva vejdu, beru telefon – jediné světlo co momentálně mám a lezu dovnitř. Chvíli mi trvá než se rozkoukám, telefon moc světla nedává. Je to jeskyně jako kráva, pohodlně by tu mohla stolovat i stovka lidí. Odněkud z útrob se ozývají hlasy dalších návštěvníků, jdu tím směrem. Vede odtud další chodba, jelikož nemám moc světla, nikam dál raději nelezu. Vylézám ven a přemlouvám další, aby se šli také podívat, podaří se mi přemluvit jen babičku a Fífu. Je také překvapena z velikosti prostoru. Musíme se sem někdy vrátit s pořádnou baterkou, vylézám na světlo. Přebírám Nelču a vyrážíme zpět, kolem penzionu a po zmiňované červené, průchodem mezi skalami po ocelových schodech dolů do vesnice.
Jdeme kolem Hasičské hospody, kam musíme zajít. Je to sem zezhora od rozcestníku jen asi půl kilometru, dáváme pivo a řidiči limo, Fífa překvapivě nanuk.
Odtud již jdeme jenom asi 900m k autu, kromě malé zastávky u nízké skály za hřbitovem. Jsou do ní vyšoupané brázdy od bot kolemjdoucích turistů. To hned vzbuzuje pozornost Filípka a babička, jenž tam nutně s Filípkem musí. Pár sklouznutí, poslední s malým pádem a prodřenými kalhotami, ale co by to byl jinak Fífa za kluka, že?
Pád dopomohl tomu, že můžeme pokračovat k cestě k autu. Bolest tlumí sušenka a čokoládka. V 14:50 jsme na parkovišti a frčíme rovnou domů. Ještě nás napadlo jen na protější rozhlednu Dubecko, ale odkládáme to na příště.
DJFN
babička, děda Franta