31.5.2014
Výlet příkerských hasičů byl plánován dlouho dopředu. Při jedné návštěvy tribuny jsem navrhnul, že by se mohlo jet do německé pevnosti Königstein (byl jsem zde na výletě cca před 25lety, coby dítě, s Pickovými). Leoš, který měl možnost pevnost už také navštívil, potvrdil, že návštěva by stála za to. Navíc, pro spoustu příkeráků by to mohla být novinka. Jirka kouknul na http://www.festung-koenigstein.de/index.php/vitejte.html a bylo rozhodnuto, pokud se nic nenadálého nepřihodí, jede se tam. Cena vstupného pro skupinu á7Eur, autobus 8Eur, to by šlo. Cena zájezdu byla stanovena na 150,- pro členy SDH Příkrý a 250,- pro nečleny. Musím trochu jízlivě podotknout, že při samotném placení zájezdu, se najednou ve svých představách stalo pár lidí členy, ačkoliv ve skutečnosti nejsou. Hasiči však neschudnou, tak hlavně, že těch pár korun dotýčnému pomůže.
Vojenská pevnost Königstein se nachází ve spolkové zemi Sasko, na náhorní plošině, která se nachází 240 metrů nad hladinou Labe, jen asi 15km od našich hranic – od Hřenska. Pod pevností leží stejnojmenné městečko. První zmínky pocházejí již ze 13. století, zpřístupněna je od roku 1955 jako vojenský historický skanzen o rozloze 9,5ha. Z pískovce jsou tu vyzděny 1 800 metrů dlouhé a až 42 metrů vysoké hradby pevnosti. Uprostřed opevnění se nachází 152,5 metrů hluboká studna – nejhlubší v Sasku a druhá nejhlubší v Evropě. Sloužila díky své výhodné strategické pozici jako kasárna, vězení a pokladnice saských rezerv. Z vrcholu hradeb (pevnost se dá po celém obvodu obejít) se nabízí krásné výhledy do Saského švýcarska.
Odjezd byl stanoven na sobotu 31. května v 6 hodin od hasičny v Příkrém. Jitka se trochu obávala jet s dětmi, ale vždycky to dopadlo, proč by ne i dnes. Ještě se ráno dívám ohledně počasí na norský web a redukuji Jitce oblečení pro děti, že bude krásně. Na parkovišti jsme již ve třičtvtě. Jirka s Hankou, kteří již tu jsou, mně upozorňují, že mi cosi stéká po bundě z batohu. K mému potěšení mi vyteklo Nelinčino pití. Batoh s jídlem je zmáčený, navíc bunda, mikina,triko. Hmm, super začátek. Vinu se snažím hodit na Jitku, ale brání se, odolává. Snad to v buse uschne, jídlo je v batohu v igelitech, takže v pohodě. Za chvíli nám to již přijíždí, nasedáme.
Zdravíme škodějováky jenž autobus nabral po cestě a usedáme. Já s Fífem, Jitka s Nelčou na klíně za námi. Batoh dávám k topení, aby uschnul. Musím však dát bacha, je tam pár piv a jídlo, hlavně pro děti, na celý den, tak abych to neupekl. Vyndávat se mi to nechce. Počasí skutečně vypadá, že mokrou mikinu ani bundu nebudu dnes potřebovat. Je šest, Tonda si ještě běží domů pro zapomenutou peněženku, přestože večerní příprava na výlet byla důkladná a skoro v kompletní aktivní hasičské sestavě. Jirka koupil do autobusu 2 basy Svijanské 11°, prodává se za dvacku. Za čtvrt hodinky vyrážíme, na Cimbále nabíráme dalšího účastníka, Spálov, Železný Brod (zde další dva) a jsme komplet. Tonda pouští po autobusu petku s Capt. Morganem vytaženým z mrazáku, je teda dost po ránu, ale nějak se holt začít musí, tak hurá do něj. Frčíme dále na Turnov, Liberec, Děčín.
Po cestě děláme 2 zastávky u benzinky na doplnění zásob a jejich vyložení. Poslední zastávka před cílem je u silnice ve Hřensku. Míříme na toalety a proti nám běří Vietnamka s igelitkama a kříčí „děšet koún, děšet koún“, trochu nás to děsí a úprk způsobený pitím piva k záchodkům zpomalujeme. Situace se vysvětluje, je to místní hajzlbába, přišla nám odemknout záchody, jejich stav spíše vystihuje slovo hajzly a nekompromisně po každém vyžaduje desetikourunu. Po poetickém zážitku přecházíme silnici a pozorujeme Labe a za ním pro nás neobvykle hodně využívanou železnici. Hned pod námi je přístav německého přívozu, koukáme jak kormidelník rychle a mistrně přeplouvá sem a tam.
Kuřpauza končí a nasedáme, za chvíli jsme za hranicema. Už jen kousek, Schmilka, Bad Schandau a konečně – Königstein.
Točíme se kolem masivu s pevností na vrchu a již zastavujeme na parkovičti hned u vstupu do pevnosti. Tonda vybíhá koupit vstupenky, nikdo nesmí vstát, aby nevznikl, tak obvyklý, chaos. Každý vyfasuje jeden ticket a jsme sto vystupovat.
Odjezd domluven na 14:00. Autobusák odjíždí přeparkovat. Jedna skupina se dere k velkému prosklennému výtahu přímo do pevnosti, pár jich tam jde po svých, ostatní zatím bloumají na místě. Usedáme Nelču do golfáku a jdeme také pěšmo.
Přejíždíme červený most (1) a již lehce stoupáme po vydlážděné cestě. Již tady se začíná otvírat výhled na nádherné přírodní scenérie. Sluníčko svítí, příjemný vánek, nádhera. Malá kolečka golfánu však pro zdejší kočočí hlavy nejsou přímo ideální a tak raději beru Nelinku do náruče. Pomalu jdeme ke ke vstupní (Velitelské) bráně (4), nyní s turnikety, kontrola vstupenek,jsme uvnitř.
Procházíme Příkopovými kleštěmi s Medůzí bránou (5), po vcelku prudké dřevěné lávce překonáváme Suchý příkop (6).
Vcházíme do Portálového domu (7) resp. pod něj, kde přístupová cesta má ještě větší stoupání a to po velikých hladkých dlažebních kostkách. Stačilo by to tu polít jen vodou a pevnost by byla opravdu neproniknutelná i s otevřenou bránou. Podcházíme Novou zbrojnici (12), nad námi se již otvírá nebe, ale boky stále lemují vysoké kamenné stěny.
Jsme nahoře, potkáváme tu několik dalších, rozkoukáváme se, v které to části vlastně jsme.
Společně s babičkou hledáme Báru, slíbila nám Eura, abychom nemuseli do směnárny. Jenže v buse na to zapoměla a teď je bůhvíkde a my s korunou v ….. . Nejdříve pátráme po Studničním domě (14). Brunnenhaus nalézáme, jsme hned u něj 🙂 Jdeme dovnitř, v předsálí je dřevěný model, jak se zde čerpala voda v dřívějších časech. Házím do něj 50centů a dřevění koně se dávají do pohybu, kolečka roztáčejí a okov noří do hloubky. Představení po chvilce končí a jdeme se podívat na reál.
Malá temná místnůstka, uprostřed ohromná studna, 3,5m průměr a 152,5m hluboká. Kompletně vytesaná ve skále, ručně – jen majzlíky a kladivem (16.stol.). Brutus. Nad studnou vřeteno navijáku, dva 30l džbery (na střídačku jeden klesá, druhý stoupá). Odtud se přesouváme na Magdalénin hrad (15), v jeho prostorách je několik modelů pevnosti, interaktivní promítání a probíhá zde výstava obrazů. Podél něj pokračujeme pěšinkou ke kraji hradeb, nemáme Éčka, tak vyndávám alespoň pleškového kozla (Jitce, babičce, sobě) a nebudu se s tím celý den tahat. Jsme u hradeb, u Bedřivova hradu, jenž je na samém kraji opevnění. Dnes poprvé se nám otevírá výhled do kraje.
Prostě je to úchvátné, nemůžeme se vynadívat. Pokračujeme podél hradeb k Plošině dubu blesků (55), což mou chybou němčinou překládám jako místo, kde rostl 300let starý dub, do nějž se často strefovali blesky. Podél Místa sestupu (53), odkud v roce 1942 uprchl zde vězněný francouzský generál, ke Královu nosu (52) – nejvýchodnější místo pevnosti. Držíme se stále podél hradeb a nemůžeme se nasytit krásných výhledů. Procházíme kolem Strážní věže (47) a u druhé Fífa dost nekompromisně oznamuje, že je výhledů již přebažen a vyžaduje odbočit do lesíka. Nedivím se mu, protože přes hradbu moc nevidí, jen místy v průhledech nebo když ho zvednu, což v úzkých uličkách s protijdoucími jde dost špatně.
V Lese pevností se mu líbí víc, skáče pěšinami, líbí se mu rozkvetlé rododendrony, lítá po schodech k podzemním pevnostem. Přenášíme golfák s Nelčou přes schody vedoucí přes hliněný val a z lesíka se dostáváme za Staré kasárny (17). Podél Důstojnického kasína(36), dnes restaurace se zahrádkou, jdeme opět ke hradbám a kousek dál směrem k výtahu, pozorujeme jak klouže nahoru a dolů, Fífa hledá pod hradbami náš autobus.
V nádvoří Válečných kasáren II (35) se stavujeme u okénka s nápisem „Eis“ a kupujeme Filípkovi zmrzku (1,90,-). Před Barákem mužstva(24) se dáváme doleva a objevujeme zde krásné posezení. Masivní dřevěné lavice se stoly, část ve stínu, část na slunci a hlavně liduprázdno. Tedy kromě Petra s Kristýnou, kteří toto místo objevili chvíli před námi. Zákládáme tu základní tábor. Vytahujeme sváču. Postupně se toto místo stává táborem pro polovinu lidí od nás.
Přijde si odpočinout i babička s Frantem, necháváme jí tu děti a jdeme ještě na bleskový průzkum po místech, kde jsme nebyli.
Nejdříve do sklepení se sudy pod Magdaléniným hradem(15) – prostor, kam se dostanete z hlavního dvora (dvůr před Museum-Shop) úctyhodně velkou (pro vozy) chodbou s prudkým klesáním. Samotný sklep je ani ne třetinový , než ta cesta k němu. Procházíme Magdalénin hrad s maketami pevnosti a dále do Posádkového kostela (16). Je to tedy spíše malý kostelík či kaple.
Zpět na základnu kouknout co dělají děti. Běhají tu po louce s babičkou, Bárou, Lenkou. Bereme Filípka ještě na jeden výpad do Starých kasáren(17), nyní Museum-Shop. Kupujeme pohlednice, mapku pevnosti, je na ní sice trochu pozdě, ale alespoň na památku a Filípkovi se líbí leštěný plátek nějakého drahého kamene (pouhých 1,50Eur) v obchůdku s tímto zbožím.
Jdeme zpět na základnu, balíme věci a jdeme již komplet k Muničáku(26), kolem Dělostřeleckého prostoru(27) k hradbám nad vstupní částí.
Podél Zahrady velitele(23) a Velitelského hřebčína(24) ke Studničnímu domu(14). Poslední focení před Magdaléniným hradem a již ven k výtahu.
Jíťa ještě nakukuje do Pokladničního domu(19) a za chvilku jsme u výtahu, jedeme druhým vrzem a čekáme dole u výtahu na odjezd, je asi 13:40. Odbíhám ještě ke vstupu koupit dřevěnou turistickou známku (2,5Eur). Překvapilo mne, že ji mají. Scházíme se přesně, na nikoho se nemusí čekat. Ve 14:07 již projíždíme městečkem v podhradí.
Další zastávkou je v plánu rozhledna Dobrná /*857*/ na Sokolím vrchu (500asl) nad Děčínem. Za necelou hodinku jsme tam.
Kupuji dvě vstupenky (á20), pohled s azimutem výhledu a turistickou známku. Jeden lístek dávám Jitce, že nahoru prostě musí. Beru Nelinku, vyběhneme 162 schodů a jsme o 31 metrů výš. Filípek zůstal v autobuse – nebylo ho možné probudit. Za chvilku se doplazí i Jitka, je vidět, že pár piv jí dodává kuráž k výstupu na „průhledné“ rozhledny. Jsme odměněni nádherným výhledem. Pár fotek, ale oproti pohledu naživo, to stejně nebude nic moc. Nelča jde s dědem dolů, babička sem ani raději nelezla. Jitka po chvíli také. Já zůstávám nahoře asi půl hodiny a jdu dolů také. V kase není možné koupit ani kafe ani pivo – nějaký dobrý závistivec sem poslal hygienu, tak už raději nic nevedou. Smutné, leč typické.
Další zastávku za Kamenickým Šenovem na Panské skále (čedičový vrch „Varhany“ bývalého lomu, nyní geol.památka.) bohužel z časových důvodů nestíháme. Naše výprava je objednána na 18.hodinu do restaurace pivovaru na Malém Rohozci /*1465*/ a tak nestíháme víc než 20minut. zastávku na Pentu. Cesta probíhá už v poklidu, někteří klimbají, basičky jsou vypité. Lehce před šestou jsme v pivovaru, objednáváme konečně točené. K jídlu máme připravenu svíčkovou, masovou směs s rýží či moravského brabce s bramb. knedlíkem, chce-li si někdo počkat, tak nějakou minutku. Babička si dává vrabce, my ostatní svíčkovou, Fífa dětský řízek s bramborem. Svíčková vynikající, hojně omáčky a bratru jen za 79,-! Pivo taky výborné, jak říkal Zbyněk, tady si tu 11°čepují nějakou lepší, než ji vozí nám. Celý den dobrý, konec ještě lepší. Dopíjíme, platíme a přesouváme se do busu, tam čekáme ještě asi půl hodiny na největší žíznivce a odjíždíme.
V Semilech ještě zastávka pro naftu a v děvet jsme doma.
Parádní výlet, počasí nemohlo být lepší, ani zima ani hic. Pivo Jirkoj zmizelo všechno, některé prodal a pokud se dotčení dodatečně nepřihlásí, víme kteří, tak některá i dal:) Holt riziko podnikání.
DJFN
babička, Franta
Bára, Lenka a dalších cca 40lidí.