10.5.2014
Budíme se a počasí venku nic moc. Zataženo, vítr, pofukuje. Před výletem jedu ještě na setkání radioamatérů na Kozákov, na kopci je tepleji než doma, mraky se honí, chvíli svíti slunce, chvíli je úplné černo. Doma burcuju ostatní, že tedy jedeme. Nikomu se moc nechce, že je zima a bude pršet. Přemlouvám je, že na kopci je tepleji než tady a déšť mám posychrovaný. Franta mluví něco o výstavě medvídků na Sychrově pro děti. Nakonec se dají přemluvit a jedeme.
Dvacet minut po jedenácté jsme na Smědavě /*42*/, na parkovišti před horskou chatou.
Majitel parkoviště se s námi dává do řeči, sám nám dává slevu na parkovné 2×50,-. (Parkovné na méně než 2hod je 50,-, na celý den 100,-) Když se dozvídá, že jdeme na Smrk, povídá něco o dobrodruzích. Počasí se stabilizuje, bude pěkně, jen trochu víc fouká. Nelinku usazujeme do krosny. Vyrážíme. Z parkoviště je to 500 metrů po silnici a pak odbočka přes říčku Smědou k rozcestníku Smědava-most. Odtud můžeme jít buď do osady Jizerka asi 6,5km nebo jako v našem případě, po zelené na Předěl (4km). Hned zacházíme mezi nízký smrkový porost, doufal jsem, že tu nebude tolik foukat, ale je to stejné.
Občas je k zahlédnutí rozhledna na Smrku, ukazuji ostatním cíl cesty. Až později jsem se dozvěděl, že si babička myslela, že je to vtip, že tak daleko to nemůže být.
Kocháme se přírodou, Jitka až natolik, že při nakukování z cesty do tůňky v potůčku Černé Smědé udělá krok zpátky asi do 7cm kaluže. Nic moc, jsme teprve na začátku a s mokrou botou.
U Filípka jsem to čekal, u Jitky moc ne. Dávám jí igelitový pytlík, ať si ho navlíkne na nohu mezi mokrou botou a ještě suchou ponožkou. Cesta je taková jednotvárná, dost se to táhne, což dává najevo i Filípek. Zabírá jen „benzín“ v podobě bonbónků a to ještě jen s jeho mračením.
Jsme na Předělu, je tu pěkná dřevěná útulna. Trochu mne vyděsí ukazatel směru na Smrk se svým číslem kilometrů, rozhodně jiným, než jsem ostatním sliboval, to by mne roznesli, už takhle mám na mále. Naštěstí si uvědomuji, že by to bylo v případě jití po modré, ale my chceme po červené a to je 3,5km pod Nebeský žebřík kolem rozcestníku Na písčinách, který nám dá znamení, že jsme za půlkou cesty (je cca po 2km). Je to chvilku z kopce, doufáme že těch těžce nabytých metrů neztratíme moc.
Trochu lituji, že jsem nevzal z auta golfák. Vzali jsme ho po letech sebou, že v případě, že by Fífa nemohl, ho na chvilku usadíme, ještě se do něj vejde. Má malá kolečka, ale tady je prvotřídní asfalt až pod Žebřík. Jenže pak se mně s ním nechtělo nějak tahat. Fífa žadoní ať ho někdo vezme, ale to až tak na cestě zpět, pak už by chtěl pořád. Zabavujeme ho tedy alespoň pozorováním místní flóry a fauny, ale to se zase moc nehýbeme.
Nakonec se však dává do kupy, daří se nám poutat jeho pozornost a jde. Nelinka ta si spokojeně pozoruje okolí z krosničky, ikdyž občas dá taky najevo, že by si ráda zaskotačila jako bráška po svých. Jsme Na písčinách, začíná stoupání, po pravé straně teče malá Jizera, jsme kousek pod prameništěm, o čemž nás informuje i tabule. Ještě 800 metrů a jsme pod Nebezkým žebříkem. Rozcestník ukazuje jen 1km po modré – ale skoro kolmo nahoru. Je nám jasné, odkud pochází ten název. Na fotkách to není skoro vidět, ale je to převýšení 150metrů na 600metrech. Cesta je navíc kamenitá a samé bláto. Jde to obejít, ale je to asi o 3km delší, což rozhodně neberem. Konečná zatěžkávací zkouška.
Filípek ožívá, je vidět, že vůbec nebyl unavený, jen ho prostě nebavý monotonní cesta po asfaltu, ono, koho taky jo. Nejde, ale běží napřed a řehtá se na celé kolo. Za ním já s Nelčou, Jitka s babičkou a uzavírá to děda Franta.
Jediná výhoda Žebříku je, že je tam pár terénních zlomů, o kterých si člověk myslí že je to už konec, ale pak se objeví další, tak doufáte a ono zase další. Filípek běží stále nahoru, pak se otočí dolů a jde pomoci „vytáhnout“ ostatní. Aby mu nedošly síly, vyhlašuji soutěž o největšího bláťáka, kdo bude mít boty nejvíce od bláta. To se mu líbí a bere to přímou cestou blátem a vyhrává, o čemž mimochodem nikdo nepochyboval. Hlavně, že je spokojenej.
Se stoupáním vylézáme z porostu a otevírá se nám krásný výhled na jih směrem ke Smědavě, v popředí Klínový vrch (972m), za ním Jizera (1122m) atd. atd. Zalesněné hory jako mechové kopce. Babička si fascinovaně sedá a dívá se na tu krásu. Děkuje, že jsme jí vytáhli, přestože se jí z počátku vůbec nechtělo.
Závěrečný úsek jdeme již po dřevěném mostku a jsme nad Žebříkem, napojujeme se zde na cestu jdoucí okolo. Je zde vybudováno posezení a vyhlídka s bronzovým reliéfem a pojmenováním hor ve výhledu.
Zdržujeme se jen asi 5minut a dáváme si závěrečných 35 výškových metrů na samotnný vršek nejvyšší hory Jizerských hor – Smrk (1124asl) /*879*/. Jsou cca 2 hodiny.
Před návštěvou rozhledny usedáme ke stolku těsně před památníkem T.Kornera. Nelinka, než dostává novou plínku, se uvelebuje do trávy, Filípek ji musí následovat. Vybaluji své trumfy, kdyby všichni moc brblali na počasí a náročnost tůry, vzal jsem sebou 4 maxibagety a 6x 0,5l Svijany 11″, o kterých jsem, po celou cestu nikomu neřekl, třebaže na pivo, hlavně v nejtěžších úsecích, bylo několikrát vzpomínáno. Počasí bylo parádní, výstup zvládli všichni bez problémů, tak jsem si neměl koho udobřovat. Přesto kvalitní svačinkou bylo vzato velmi v povděk! Posedíme notnou dobu a vydáváme se na rozhlednu.
Babička se vrací po pár schdech dolů, že nahoru nemůže. Filípek tam už pádil, jdu rychle za ním. Při zemi fouká mírně, v patře o poznání víc, ale úplně nahoře si musíme vše držet, aby to neodlítalo. Je zvláštní jak se ty větry honí, jak markantní je rozdíl na těch pár metrů, přitom spodní patro již taky není chráněno okolní vegetací. Jitka dává jen mezipatro. Takže samotný vrchol dobývám jen já s dětmi a dědou.
V tom větru se tu nedá moc v klidu být, takže po 5 minutách slézáme dolů.
Ještě společné foto a jde se zpět stejnou cestou. Je 15:15. Sestup Žebříkem je na kolena horší, než výstup. Vcelku spěcháme, děda má být na sedmou v práci. Zdržujeme se jen sejitím k potůčku Jizery – hned u cesty v lese. Prosvítá sem slunce a dává potůčku i lesu takový teplý oranžovo hnědý nádech.
Pak už se nikde dál nezdržujeme, načínám každému po cestě napůl dvě zbylé plešky piva, ať se s nimi netáhnu. Cesta ubíhá rychleji. Fífa se chvílemi nese za krkem, poctivě se všichni tři střídají. Vyhýbáme se „Jitčině“ kaluži a po páté jsme na parkovišti.
Času má děda ještě dost, tak jdeme na limo, pivo, kafe před chatu Smědavu. Posedíme, ale už i na sluníčku začíná být chladno. Jdeme se s Filípkem zhoupnout na dětské hřiště pod chatou. Je zde posezení, kde stůl je velikánská kamenná deska na kamenných nohách.
Pěkné, originální, pár tun to mít bude. Po třičtvrtě na šest sedáme do auta a jedeme přes Souš domů.
Parádní výlet, počasí vydrželo bez deště, polojasno 13-15°, jen téměř nepřetržitě foukalo, pocitově však bylo teplo, Filípek z těch 18km ušel min. 4/5 po svých.
JDFN (v krosně)
babička a děda Franta