pátek, 29.7.2016
– výstup na naší první třítisícovku (bez lanovky)
Na pátek, předposlední den v Alpách, máme s Jitkou v plánu vyrazit na nedalekou a naši první třítisícovku Hoher Sonnblick (3106m). Až vpátek proto, že hlásí konečně trochu optimističtější předpověď počasí, mělo by být snad úplně jasno. A jelikož to bude poměrně náročný výlet, jedeme tam s Jitkou ráno sami a naši s dětmi tam dorazí za námi a půjdou nám naproti, či si tam zvolí nějaký svůj okruh. Protože sám jsem nemohl najít nějaký podrobnější itinerář výstupu, z kterého by bylo patrné, jak to na takovém větším kopci vypadá, uvedu sem trochu víc fotografií než obvykle, z nich si člověk udělá nejlepší představu.
Ráno skutečně vstáváme po šesté hodině do skoro jasné oblohy a po půl sedmé již sedáme do auta a přejíždíme do vedlejšího údolí (na západ od nás) s městečkem Rauris – údolí Raurisertal. Za Gasteinským tunelem trochu špatně odbočujeme a tak nám nezbývá než tunel projet zase zpět a tam se otočit a už jet konečně správně. Takže tunel jsme si projeli po ránu hned třikrát, ale už jedeme správně.
v Raurisu lákají projíždějící na rýžování zlata, které tady v historii probíhalo a i dnes se sem tam dá nějaké to zrnko najít, my však projíždíme celých 30km, co údolí měří až na jeho konec, kde za vesničkou Bucheben začínáme stoupat placenou horskou silnicí až na parkoviště Lenzanger, silnice vede ještě o kousek dál, ale automatickou závorou se dá projet jen s kartičkou ubytovaného, pro nás tedy po ujetí 65km a přesně v 8 hodin končí cesta vozem na parkovišti, mýtné jsme neplatili, budka byla takhle po ránu ještě prázdná; parkuje tu již pár aut, snad od včera, ale jinak naprosté ticho a klid
přezouváme se, bereme bágly a vydáváme se na cestu, po asfaltce by to mělo být asi 20 minut k Naturfreunde-haus v Kolm Saigurn (1958m)
podle cedule na parkovišti je cesta jasná – parkoviště Lenzanger (1550m) – Naturfreunde-haus (1598m) a zkratkou č.112 (červenobílébílé puntíky) kolmo k Schutzhaus Neubau (2176m) a dál po černé č.122 k rozcestníku před Rojacherhütte (2719m), kde budeme pokračovat po č.102 až na samotný Hoher Sonnblick (3106m) s jednou z nejvýše položených chat – Zittelhaus – tyhle 3D mapky mi stejně dávají výbornou představu, jak to v dané oblasti vypadá, na internetu je však člověk málokde najde..
pohled dolů, odkud jsme přijeli
8:15 – a ještě jednou pohled zpět na parkoviště, to už jsme za závorou
a tamhle ten vrcholek v těch mracích, resp. vedle nich je ono? tam a zpět snad do večera nemůžeme dojít
po přiblížení mi je jasné, že je to ono – observatoř na Hoher Sonnblick (3106m), takhle v mracích to vypadá jak tajemný hrad v Karpatech
pohled doleva (na východ) na hřeben oddělující údolí Rauris s naším dočasným domovem, údolím Gastein; nahoře na hřebínku je vidět malá kostička – chata Nidersachsenhaus (2450m), na kterou jsme se dívali včera z druhé strany hřebene, ze Sportgasteinského údolí
8:35 jsme na prvním rozcestníku, jdeme doprava, resp. rovně k Naturfreunde-haus
mraky kousek popošly a můžeme se zase pokochat vrcholem, později půjdeme schováni za hřebenem, který je na fotce, ne po něm, jak jsem si myslel, vlastně horu obejdeme
další pohled k Niedersachsenhaus
8:40 – tak a jsme u prvního průchozího bodu – Naturfreunde-haus – Kolm Saigurn (1958m), teď už nám začne stoupáníčko
a konečně se asfalt mění v trochu zajímavější cestu
docela příkře stoupáme vlhkou kamenitou pěšinou lesem a za chvíli jsme nad ním, byl to na začátek docela záběr, jestli to takhle bude celou cestu, nevím jestli po týdnu turistiky po hřebenech najdeme dost sil se vyškrábat až nahoru
Barbara Wasserfall
už začíná být krásný výhled zpět do údolí i na asfaltku po které jsme přišli, zdá se to daleko a to jsme teprve na začátku
pohled na JV, nahoře na hřebínku Niedersachsenhaus, náš orientační bod
9:25 – již konečně zahlédneme náš druhý bod, chatu Schutzhaus Neubau (2176m) (vlevo vedle smrku)
a jsme ještě blíž
vidíme zříceninu radnice, která zde stála v období těžby zlata, jako i několik ostatních zřícenin kolem; náš cíl se nám začíná nějak schovávat do mraků, ach jo
Raurisertal, vč. silnice po které jsme přišli, zmiňované parkoviště je až dál v lese za kopečkem
před chatou ještě přelézáme potůček a v 9:55 jsme u chaty, takže jdeme od křižovatky před Naturfreunde-haus 1:20hod, dle rozcestníku to sem má být 1:30, tak na to, že se furt kocháme a fotíme, se času držíme, to je dobrý;
626 výškových metrů máme za sebou, tak už jen kilometr – na výšku 🙂
dáváme si 25 minutovou pauzičku na jedno pivko, zdejšímu chataři s drnčivou švýcarskou němčinou jsem skoro ani nerozuměl, kolik že to po mně chce 🙂
pivko chutná dobře, dalo by se neskončit jen u jednoho, na sluníčku je dle teploměru přes 30°C, ale to se mi moc nezdá, tak snad 20°C, ale oproti ranním deseti je to až moc
kocháme se nádherným výhledem do údolí a popíjíme pivko, co může být krásnějšího, zkouším vysílačku, kterou jsem vzal pro domluvu s našimi, zda se někdo ozve, nikdo se neozývá, jsou asi daleko nebo ji zapomněli, tak na řadu přichází GSM, ale jsou ještě v Bad Gasteinu na pokoji…
pomalu dopíjíme a nezbývá než pokračovat, čas letí
nabídce odoláváme, plni takhle po ránu bychom nahoru asi nevyšplhali
za chatou vyvěrá, resp. je sem trubkou z nějakého potůčku z ledovce vyvedená, voda – zkouším, termál to opravdu není
10:20 pokračujeme
procházíme kousek od již zahlídnuté zbořeniny radnice
po přejití mostu jsme už v jiném světě, jen tráva a kamení, dáváme se doprava a začínáme prudce stoupat
pohled vlevo, k jihu, přes jezero kolem kterého vede vycházkový okruh a jenž se nyní skrývá za terénní vlnou ke skupině štítů kolem na fotce nejvyšší Alteck (2942m), napravo od něj dvouhrb Windischkopf (2837m) a Tramerkopf (2841m)
pohled na první hřeben vedoucí k vrcholu, stezka však nevede po něm, ale obchází se zleva a musíme se dostat až na druhý hřeben, kde je kousek od začátku chata Rojacherhütte – z mapky je to patrné
maskovanou chatu za námi už musíme trochu pohledat, abychom ji viděli
ještě jednou pohled k jihu, ale již z trochu větší výšky, stále šlapeme úbočím za první hřeben
cesta kamenovým polem je dobře značena
sem tam se na nějaké šikmé plotně musí pomoci rukama, ale jinak stále serpentinami nabíráme výšku
chata je stále pod námi, ale už není skoro rozpoznat
pohled zpět do údolí k městečku Rauris, odkud jsme přijeli, ta obloha tak úplně jasná jak předpovídali teda ale není
tak a ještě jednou doprava až k té skalce a tím končí nabírání výšky serpentinami nad chalupou, teď už jen doleva a traverzovat kolem prvního hřebene,
od skalky je pěkný výhled dolů odkud jsme přišli (vlevo dole Kolm Saigurn)
a vůbec i do celého Raurisského údolí, dole v lesíku bíle prosvítá parkoviště, kde máme auto
k údolí se otáčíme zády a spěcháme dál, po nebi se občas proženou nějaké mraky, dojdeme tam vůbec? nemáme mapu, takže každá zatáčka je pro nás překvapením, kdy asi uvidíme chatu Joacherhütte?
pohled pod nás, dolů do údolí, kudy vede okružní trasa z chaty Neubau podél potůčku vytékajícího z ledovcového jezera (na mapce černě)
směrovka u mohyly nás ujišťuje, že jdeme stále správně, stáčíme se doprava za první hřeben a musíme přejít ledovcovou úžlabinu a začít se šplhat na druhý hřeben, ten by nás již měl dovést na vrchol – za celou dobu jsme potkali proti sobě jen jednoho člověka a „kamzičí“ rodinku, jenž nás předběhla před Neubauhütte, teď už máme za sebou někde v nedohlednu
cesta přes úžlabinu je navíc značena červenými tyčemi
přecházíme úžlabinku
přes zbytky sněhu pomalu stoupáme na druhý hřeben, ale na opačnou stranu než je vrchol
hned nato docházíme k dalšímu rozcestníku, kde se nám trasa 122 mění na č.102 a jenž nás posílá doprava již správným směrem k vrcholu; na opačnou stranu směrem k údolí bychom po 102ce došli na Goldbergtauerkogel (2776m) a dále k chatě Duisburgerhütte kolem jezera Hochwurtenspeicher
chvilku nato přechází trochu delší sněhovou pláň, ale sníh je vcelku měkký a je zde vyšlapaná pěšina, tak s trochou obezřetnosti je přechod bezpečný i bez maček
už vidíme chatu Joacherhütte = úsměv na tváři
proti nám potkáváme pár lidí na sestupu
hřeben oddělující údolí Rauris od Gasteinského s chatou Niedersachsenhaus
a po chvilce jsme těsně pod chatkou
a přesně v 12:00 u chaty Joacherhütte (2718m), takže od Neubau to dalo 1:40min a 543 výškových metrů
chvíli uvažujeme nad využitím speciální nabídky, ale nějak se zatahuje a zvedá se vítr a nahoru je to bůhví jak ještě dlouho
tak a už jsme výš jak protější Niedersachsenhaus, jenž je v 2471m
kousek nad chatou se schováváme za skalku a oblékáme bundy, fouká dost nepříjemně a trochu posvačíme, abychom měli sílu pokračovat; pod námi ledovec Goldbergkees
nyní už lezeme nahoru jen po hřebínku
je to jen takové plahočení se pustinou mezi šutry
ale sem tam se objeví udržovaná zahrádka
z dálky vidím sněhem prošlapanou pěšinu dost prudkou strží, říkám si, že tam tudy určitě nemůžeme jít, nemáme mačky ani cepín a bylo by to o tom zda se sklouznout pár set metrů dolů nebo ne, což bychom věru nechtěli, naštěstí vidím dvojici nad sebou, že jde stále po hřebenu – což je fajn, že cesta vede tudy, jinak by to bylo na návrat
sem tam nějaká minilezecká vložka
ten žlab je opravdu dost prudký
chvílemi byl hřebínek dost ostrý
výhledy asi nebudou
pak se zase jen lezlo sutí, značkama tu nešetřili, ale ve velké mlze by se ocenily, protože pak vpravo je kolmá stěna až dolů
odtud už vidíme i druhou stranu hřebenu, kterou vídáváme z Gasteinu
sem tam nějaký žebřík
a pak se nám naskytnul krásný pohled na celou naší trasu, parkoviště, asfaltku, Kolm-Saigurn…
po přiblížení na parkovišti poznávám i auto našich, právě dorazili, Franta je před autem , děti svačí, spojuji se s nimi vysílačkou a ptám se, jestli nás taky vidí – kupodivu ne 🙂
tak nějak jsem si po cestě myslel, že vrchol Goldbergspitze (3073m), který je jižně od Sonnblicku a který jsem občas zahlédnul je náš Hoher Sonnblick a přišlo mi proto nemyslitelné, že bychom se nám dnes ještě mohlo podařil na něj dostat – znamenalo by to vylézt po hřebenu nahoru a pak ještě asi kilometr po ledovci a pak lezení na samotný vrchol, počítám min. ještě dvě hodiny, ale vůbec mi to ale nesedělo s časy na ukazatelích, což by ale nebylo zase tak nic divného, ačkoliv jsme se neflákali, o to jsem byl šťastnější, když jsme zahlédli observatoř – uff, ještě, že jsme to nevzdali, s výhledem na cíl se již jde veseleji!
jsme zase na docela úzkém hřebínku a je odtud krásný ikdyž mlhavý výhled do údolí, to jsme ještě nevěděli, že taky i poslední
mraky na jednu chvíli ustoupili úplně
ještě se nám do cesty postavilo nějaké lezení a úzký hřebínek, jdu bez baťohu skouknout jak je to dlouhé, jestli mám Jíťu navázat, když už ty lezecké krámy táhnu sebou nebo ne
je to sice úzký hřebínek, ale Jíťa se vázat nechce, za tu cestu už výškám trochu přivykla a je v pohodě
… je prostě dobrá
po skalnatém hřebínku jdeme skoro až k chatě
observatoř na Hoher Sonnblick (3106m)
stěna dolů opravdu slibuje kvalitní „prolítnutí se“ 🙂
jen pár metrů před ní slézáme na sníh
pohled zpět směrem na Alteck (2942m), na tuhle stranu je docela ještě výhled
po koruně tohohle hřebínku vede cesta – odtamtud jsme přišli, pokud má člověk výbavu, dá se jít i po ledovci; ten sloupek na ledovci není rozcestník, ale meterologický stožárek s čidly
je 13:50 hodin a jsme u dnešního cíle, jedna z nejvýše položených chat v Alpách – Zittelhaus (3106m) a naše první třítisícovka (od Joacherhütte 388m a 1:45hod)
ten nedaleký vrchol na fotce v vpravo, který není vidět 🙂 je ten o kterém jsem si po cestě myslel, že je to Hoher Sonnblick, uff, ještě že tomu tak nebylo
pohled k jihu
výhled dolů zpět na Kolm Saigurn se tradičně jaksi nekoná, chtělo to tu být o něco dříve
tak aspoň jedna společná vrcholovka
není moc času nazbyt, ale jedno vrcholové je povinné
chvilku posedíme a v 14:35 už jsme zase na sněhu, zkoušíme si to trochu zkrátit po ledovci
ale po chvilce začíná být cesta prudká jako prase a snažíme se dostat zpět ke skále, dřív než se sklouznem kamsi daleko do mlhavého údolí, bereme si každý alespoň jednu hůlku a držíme ji nad hrotem, aby jsme s ní v případě uklouznutí mohli brzdit – naštěstí jsme to nepotřebovali; o něco dál pod skálo nacházíme tři páry trekových hůlek, asi si je tu někdo odložil na cestu po hřebeni, tak snad si je i najde 🙂
a už „sbíháme“ po hřebenu dolů
o dvěstě metrů níž a jsme zpět pod mraky, jsou odtud krásné výhledy, ale spěcháme, našim volám, že čekat na nás nemusejí, že dole jen tak brzy nebudeme, ale oni že počkají, že stejně nemají lepší plány, že nám naproti nejdou, šli z parkoviště na nějakou okružní cestu hned pěšinkou do lesa a po bloumání po luzích a stráních přišli také na Kolm Saigurn a budou se vracet zpět na parkáč
a stále po hřebínku, po hřebínku
krásný pohled přes dnes nám z dálky dobře známou chatu Niedersachsenhaus
před 16:00 jsme již v úžlabině pod Joacherhütte a kousek za ním dáváme malou svačinku, protože jsme po celém dni už dost hladoví
a v 17:20 jsme zpět u chaty Neubau, začíná se zatahoat a sem tam spadne i nějaká ta kapka, je 15°C, máme toho plné zuby resp. vše je tak nějak v pohodě, ale ukrutně nás bolí kolena
aby toho nebylo málo tak v sešupu nad Kolm Saigurn chytáme slejvák jako prase, volám našim, že to stejně máme na parkáč ještě asi hodinu, ať tam v autě nečekají a jedou;
drobná příhoda s bundou – pod Neubau vidíme kus před náma rakouskou dvojici, jak si pán sundává bundu a dává si jí na batoh, jdeme tak nějak za nimi a netrvá dlouhá a spadne pár kapek a pán sundává bágl, bundu vyndává a opět si ji navléká, za dalších pět minut to vypadá, že je po dešti, je to v prudším stoupání nad Kolm Saigurn, pán opět zastavuje a v okamžiku, kdy ho míjíme cpe už bundu definitivně dovnitř do batohu a prohodí na nás pár slov asi o nevyzpytatelnosti počasí, jdeme dál a neuběhnou asi ani 2 minuty a strhne se z ničeho nic prudký déšť, mám toho už dost, ale musím se nahlas smát při představě toho chlapíka, jak zase tahá bundu ven a co si asi tak může říkat…
konečně 18:25 jsme v Kolm Saigurn a teď ještě tu asfaltku na parkáč a konečně si budu moct sundat boty – můj nynější krátkodobý cíl
a v 18:50 jsme konečně na parkovišti, Jitka ještě prohazuje s nějakou holanďankou, pár frází na otázku po čem je tak utahaná a jako kde že jsme to byli a Jíťa zakončuje rozhovor „I’m kaput“, ale vypadá to že to paní pochopila 🙂
tak ještě poslední fotka přes sklo z auta Hoher Sonnblicku a hurá na pokoj
Ač to ráno po shlédnutí, jak je ten vrchol v reálu daleko, nevypadalo, že bychom to mohli dát a po cestě při pohledu na hodinky ještě tak několikrát, povedlo se! Nejen, že se nám povedla naše první třítisícovka, on je to tak vlastně jen trochu vyšší, bezvýznamný kopec, ale máme mnoho nových zkušeností s zase trochu jinou krajinou, plánováním co na sebe a sebou, změnami počasí a i našimi fyzickými možnostmi. Po týdnu celodenního chození v Alpách nás tento kopec trochu vyšťavil, hlavně moje kolena, ale jsme šťastni a tak chvíli i zapomínáme na smutný fakt, že zítra balíme a jedeme domů 🙁 Škoda jen té oblačnosti na samotném vršku.
Časy souhrnně (bez focení a kochání se by se jistě dala tak 1/5 času ušetřit):
parkoviště Lenzanger (1550m) – Naturfreunde-haus (1598m), nahoru 0:25 (50m) / dolů 0:25
Naturfreunde-haus (1598m) –Schutzhaus Neubau (2176m), nahoru 1:30 (626m), pauza 25min / dolů 1:05
Schutzhaus Neubau (2176m) – Rojacherhütte (2719m), nahoru 1:40 (543m), pauza 15min / dolů 1:15, pauza 15min
Rojacherhütte (2719m) – Hoher Sonnblick (3106m), nahoru 1:30 (388m), pauza 45min / dolů 1:15
čistý čas nahoru 5hodin s pauzami 6:25 / dolů 4hodiny, s pauzami 4:15
DJ
autem 130km
pěšky cca 19km (1750m stoupání + 1750m klesání)
naši FV+FN šli okruh z parkoviště – viz. zelená na mapce
a naše mapky:
