sobota 4.května 2016
Již v loni při brouzdání mapou, kam bychom se zase mohli v nedalekém okolí vydat na jednodenní výlet, jsem objevil námi nedotčenou oblast „Kokořínsko“ . Tak jsem vytipoval takový nejzajímavější poznávací okruh, který bychom si mohli projít.
Počasí na sobotu hlasí jakž-takž, pršet by snad přes den nemělo, tak uvidíme. Po výletě se s dětmi chceme vydat ještě za babičkou do Prahy, kde máme dlouhodobý rest, takže pokud by ráno spustil nějaký lijavec, holt si to protáhneme přímo tam bez zastávky. Ráno vstávám v půl šesté, abych připravil věci ke kterým jsem se v pátek nedostal, děti budím o hodinu déle a daří se nám vyjet něco málo před půl osmou.
Tankujeme ještě v Turnově, kde kupuji i dálniční známku, kterou jsem letos ještě nepotřeboval, ale na léto se bude hodit a v automatu „jakokafe“, které mi výletům neodmyslitelně patří. A po deváté již parkujeme na místě, parkoviště „Pokličky“ , směrem od Boleslavi je to asi 2km za odbočku k hradu Kokořín. Jsme tu zatím první, jen o kus dál se probouzí k životu osazenstvo malého karavanu.
začínáme u rozcestníku „Pokličky“ a v plánu máme jít po modré
vede odtud několik cest, děti ale vidí schody do lesa a že potřebují jít tudy, naštěstí je to naše trasa
pro ještě ztuhlé nohy jsou schody docela příkré
nějaké to zapózování
a já mezitím se vracím do auta pro peněženku – takže schody potřetí
a další schody
ale to jsme již na vršku „Kokořínské pokličky jsou pískovcový útvar připomínající houby. Vznikly pozvolným selektivním zvětráváním pískovce. Horní vrstva z odolnějšího železitého pískovce chrání spodní sloup z měkčího jílovitého pískovce, výsledkem je charakteristický tvar houby s plochým kloboučkem. Nejmohutnější Poklička dosahuje výšky 12 m, klobouk je široký 6 m.“
výhled odsud taky nic moc, jsme sice na hřebínku, který je však o dost nižší než ty okolní a tak koukáme jen do přilehlých lesů, to ještě nevíme, že to tak bude všude
svítí sluníčko a již takhle po ránu je docela hic, no lepší než kdyby pršelo, pokračujeme dál v klídku stínem lesní cesty
jde se pohodově, jen místy musíme obcházet rozruchanou cestu po lesní těžbě a kaluže po včerejším, asi vydatném, lijáku
děti to baví a to je hlavní i pro naší pohodu 😀
po pohodových 4,5km, téměř po rovině přicházíme k rozcestníku u skály připomínající velkou žábu
odtud pokračujeme stále po modré, Fífa občas musí odklidit z cesty nějakou tu překážku
vede tudy nějaká stará vozová cesta či co, ale nikde jsem o tom nic nenašel
docházíme až k rozcestníku „Švédský val“
pokračujeme stále po modré
která těsně před silnicí ze Mšena odbočujeme doprava do „Údolí Debře“, kde vede stezka, která byla vybudována počátkem minulého století s několika zastaveními, altánek ve tvaru muchomůrky, památník Jana Husa..
přírodní amfiteátr…
skalní byt, hrádeček Kokořínek
a jeskyně, u té odbočujeme směrem z modré na místní Cincibulkovu NS
která začíná opět schody – kamennými
nad údolím vcházíme do pole, které lemují svítivé květy máku
je tu i pěkný výhled na samotné Mšeno, kam by nás „modrá“ bývala dovedla, teď se od něj však již budeme jen vzdalovat
stavujeme se u silnice v hospůdce se stejným názvem jako vesnička – Romanov
Jitka neodolá jedné točené jedenátce a děti samozřejmě potřebují nanuky
ze silnice vcházíme do lesa
kde mírné klesání musíme nutně vykoupit prudkým stoupáním
ke skalnímu útvaru „Prolezovačky“ – komplex přirozeně vytvořených dutin, které jsou vzájemně propojené úzkými průlezy
po prolezení Prolezovaček se stáčíme opět dolů
zde míjíme umělou jeskyni „Obraznice“, kam lidé za 30tileté války schovávali své cennosti
míjíme rozcestník Kačina, všichni jsme poměrně hladoví, hlavně děti, ale místní altánek je obsazený, pokračujeme tedy dál, pro změnu do prudkého kopce
děti jsou nezvykle aktivní, po osmi kilometrech v nohách předbíháme rodiny s o dost staršími ratolestmi
sotva dětem s Jíťou stačíme, míjíme ještě dvě lavičky, ale je zde velký provoz
a tak si obsazujeme jednu z „Vyhlídek“ jen pro sebe
a vybaluju sváču – spíše pro zpestření dětem, než že by to mělo nějak pozvednout úroveň svačiny, jsem sebou vzal nový vařič (Var2) a ešus, že si na místně ohřejeme Eso párečky, překvapení se povedlo, Fífovi i Nele se to moc líbí a párky si chválí, že jsou lepší než obvyklý oběd v restauraci 😀
vyhlídka z „Vyhlídek“ nic moc, okolní porost začíná výhledy převyšovat
vidíme jen vršek rozhledny na Vrátenské hoře
balíme a pokračujeme po NS
turistická tabulka se tomu stromu opravdu zajídá
přecházíme silnici a jsme u skalního útvaru „Bludiště“, je zde nával, cesta zde začíná prudkým slezem po kluzských schodech s přidržením se řetězu, před námi je však skupinka pro kterou jsou ty 4-5 metrů výšky děsný adrenalin a moc jim to neleze, zasekne nás to tu snad na půl hodiny 🙁
nějak jsem to zapomněl vyfotit, tak alespoň z dáli
začíná se pěkně zatahovat a v dáli i bouřit, tak na bloudění nemáme moc chuť a držíme se značek, abychom to rychle prošli
prošli jsme to skutečně rychle, ale končíme opět na silnici, jen pár metrů od místa kde jsme začli, to ani v mapě nemáme..
trochu vyděšeni bouřkou a zjištěním, že „pláštěnky“ jsme nechali v autě spěcháme zpátky, resp. spěcháme dál v okruhu po žluté, ale bohužel špatným směrem, což zjišťuju až na louce za penzionem „Víno“, kde vidím, že se stezka stále stáčí nějakým špatným směrem, tam přeci nemůžeme jít a jelikož máme sebou dva prcky, kde každý kilometr navíc je znát, vytahuju mobil s GPS a mapy.cz, holt jsme si necelý kilák zašli, tak teď rychle zpět
zpátky pokračujeme po silnici až k odbočce „Na Rovinách – háj“, kde po zelené přicházíme až k nám dnes již známému Švédskému valu a dále ke skále „Žába“ jelikož s mohutného černa a hřmění nakonec bylo jen pár kapek, které jsme v lese ani moc nepocítili, dáváme si k autu ještě kilometrovou zacházku, abychom nešli stejnou trasou, stáčíme se po mísní NS k rozcestníku „Faraon“ a odtud po zelené k Náckově rokli
tou již pokračujeme až k autu; „Náckova“ rokel na nás zapůsobila za celý den asi největším dojmem, kterému přispělo i nyní již pošmourné počasí a vlhko, celé působilo tak nějak tajuplně a klidně
ke konci údolí jsme narazili na trpasličí vesničku s desítkami chaloupek
závěrečný finiš po kladině
a jsme na ranním parkovišti, tady se Jitka jala fotit naše auto s tím, že je úplně stejné jako naše a dost podobná je i SPZ – ráno když jsem se vracel pro peněženku, tak jsem auto přeparkoval na bližší parkoviště, o čemž jsem jí samozřejmě neřekl 😀
takže jsme šli nějako tudy…
ještě jsem měl přirozeně v plánu stavět se zde na hradě Kokořín a vystoupat alespoň na zdejší věž, kdo ví, kdy se do těchto končin zase dostaneme a taky ukořistíme alespoň jednu turistickou známku z dnešního výletu a jelikož chybí něco málo do půl čtvté, tak ještě malou prohlídku stíháme, děti jsou natěšeny na babičku a ohledně hradu trochu protestují, navíc těsně před nosem nám ujel vyhlídkový vláček, což je dorazilo, ale nahoru je to jen něco přes 500 metrů, tak je nakonec nějak přemlouvám….
auto necháváme na parkovišti, kde po nás paní chce ještě plných 60Kč, přesto že hrad za necelou hodinu zavírá – hovada, zajímalo by mne však co je to „kafe s řízkem“, ale zjišťovat se mi to nechtělo
nahoru jdeme dlážděnou cestou až k hradu, zkratky až na jedny schody nevyužíváme, děti a schody – už dneska ne!
za deset minut jsme u hradu Kokořín /*205*/ „Původní hrad byl založen po roce 1320 pravděpodobně pražským purkrabím Hynkem Berkou z Dubé. V následujícím století jej pobořili husité, ale byl obnoven. Po skončení třicetileté války přestal být udržovaný, protože byl zařazen mezi hrady, které svojí výhodnou polohou mohou lákat nepřátele. V 19. století z něj byla jen zřícenina, která chytla za srdce nejednoho malíře a také K. H. Máchu. Dnešní podobu hrad získal v roce 1918 díky rozsáhlé rekonstrukci Jana Špačka. Dnes spatříte mohutnou válcovou věž, která se svojí výškou 38 metrů tvoří dominantu hradu a byla upravena na vyhlídku. V hradním paláci si pak prohlédnete ukázku středověkého bydlení společně s dobovými sbírkami. Zajímavostí je, že se zde natáčela pohádka Princezna se zlatou hvězdou.
kupujeme si vstupné jen na věž (2xá30,-) + pohledy a TZ
nahoru vylézáme po ne úplně věrohodném schodišti
výhledy zdejší kraj příliš neoplývá, i z věže je vidět jen na nádvoří a okolní lesy, nikam dál
fresky erbů ve spodním schodišti
na konec výletu nám ještě na oplátku jedna paní dělá společné foto
Jitka si párkrát zaklepe
a vracíme se zpátky na parkoviště
ve třičtvrtě na pět pokračujeme do Prahy
ještě malá zastávka a fotka přímo z auta u zdejšího rybníka, jehož hladinu pokrývají tisíce žlutých leknínů, nádhera
Ač to jednu dobu vypadalo, že pěkně zmoknem, nakonec bylo počasí ideální k typu procházky. Příště musíme dát však nepromoky na dno batohu, ikdyž bude jasno a budou nám připadat zbytečné, alespoň se pak případně nebudeme muset nervovat. Zvláštní pochvalu má tradičně Filípek a netradičně i Nela, kteří ušli bez větší přestávky cca 17km po svých! Myslel jsem, že po takovém výkonu budou unaveni, dokázali však blbnout i celou cestu z Prahy a doma přestože táhlo na desátou hodinu nechtěli jit spát. O tom, že v neděli vstávali před půl sedmou ani nemluvím… 😀
DJFN
pěšky cca 17km
autem cca 250km