16.-17. června 2017
Nápad zkusit Krakonošovu stovku jsem dostal již vloni v dubnu-květnu, ale zjistil jsem, že všechna místa k registraci na netu jsou již obsazená. Počet účastníků je omezen na 500 a registrace se provádí již v únoru. Tak holt za rok. Přes zimu se mi podařilo přesvědčit ještě další dva účastníky – Martina a Radima.
Den D se blíží a Radim odříkává účast, že si to rozmyslel, že by to nedal. Martin si zas pro změnu zranil koleno a jeho účast taky vypadá bledě. Nakonec se nějak domlouváme a v pátek se pro mne Martin stavuje u baráku se zatejpovaným kolenem. Odjíždíme do Vrchlabí, parkujeme v podzemí na náměstí, v blízkosti kde by měl být start. Sem tam projde někdo, kdo vypadá, že sem taky přijel na stovku, ale registrace na náměstí není. Připisujeme to tomu, že je brzo. Jdeme do Billy, kde Martin kupuje nějaké jídlo na závod a pak, jelikož je stále brzo, jdeme ulicí do snacku s kebabem, nejdříve ho nechci před během riskovat, ale vůni neodolám. Po jídle na námku stále nikdo, to bude registrace asi jinde, říkám si, asi v tom Domově dětí. Vídáme další běžce, kteří chodí již s registrací a památečním trikem, jdeme tím směrem a prezentaci úspěšně nalézáme pár set metrů od náměstí.
Příště by si to chtělo alespoň něco přečíst… Neseme triko a další věci do auta, přebalujeme batohy – já vyndávám z batohu pryč nepromokavé slabé kalhoty, přeci bude maximálně slabá přeprška a přemýšlím jestli se mám táhnout s membránovou bundou, nakonec ji ale beru. Navlékám si stahovací ponožky, které jsem si před týdnem koupil ve Sportisimu, ale neměl je ještě nikdy na sobě, no co to asi s nohama udělá? Ještě běžecké terénní botky a jdeme zpět k DDM, chvíli sedáme k třetince předstartovního piva. Martin volá kamarádovi z Vrchlabí, jestli se nechce stavit na cigárko a svěřuje se mu s účastí na stovce. Dostáváme ledovou sprchu, že prý ji pár týpků od něj taky chodilo, ale nemohli se bez tréninku dostat pod 26 hodin! Sakra, my jsme taky netrénovaní, neběžel jsem nikdy víc než pár kilometrů a to navíc jen poslední měsíc v rámci nepatrného si zlepšení mizerné fyzičky a pochod? Tak s dětmi, výlety okolo 20km – asi dostaneme pěkný záhul. Dopíjíme, osmá se blíží, jdeme pro změnu zase na náměstí, na start. Pár lidí už zde je – startuje se totiž postupně mezi 20. až 21. hodinou. V 21 hodin je oficiální start spouštěný Krakonošem, ale s Martinem jdeme raději hned jak je to možné, abychom nedošli zítra za tmy. Dav cca 100 lidí se dává do pohybu, nikde žádný checkpoint, který by nám sebral výchozí čas, až pak vzpomínám, že jsem někde četl, že má být asi km od startu.
Vyrážíme, jde se směrem ke klášteru, kolem hřbitova a hned prudší kopeček, startovní checkpoint je na konci lávky vedoucí přes hlavní silnici do Špindlu. A už se ocitáme mezi poli a loukami. Spouští se lehký deštík, Martin bere větrovku, já ne – mám být mokrý od deště nebo zpocený, Martin to po chvíli zjišťuje taky a bundu sundává. Od začátku nás překvapuje, že se jde docela slušným tempem, trochu rychleji a byl by to běh… Pár běžců nás předbíhá, pár lidí zas předcházíme my. Všude je slyšel hlahol, který až v prudším úseku na Žalý utichá a je slyšet jen supění. Martin skrze koleno zvolňuje a občas dává pauzy, mne se jde kupodivu velice dobře, skoro bych mohl tím krpálem běžet, což je přes moje celý rok bolící kolena a kotník divný. Ale jdu s Martinem, vytáhl jsem ho na závod a řekli jsme si, že půjdeme na pohodu, a taky – však jsme ještě nic neušli, kdo ví jak mi bude potom.
Jsme na Žalém, deštík ustal, Martinovo koleno chce odfrknout, tak v rychlosti dáváme horký a brutálně sladký čaj. Domlouváme se, že z kopce a roviny zkusíme lehce běžet, jde to. Střídáme chůzi s během, paráda. Kousek před Rovinkou začíná Martina bolet pata, nic moc, to docela brzo. Dávám mu náplast ať to řádně oblepí, stačí krátká zastávka a koho jsme předběhli je již zase daleko před námi. Koukám, kde to jsme, sbíháme k Rovince, kde jsem byl naposled přesně na Štědrý den. Martinovi se začíná ozývat koleno, tak již převládá chůze. Píše Leona, která se máchá někde s vodáky, jakže se šlape, tak vyměňujeme pár slov ohledně „krásného“ počasí. Dost lidí nás předbíhá. Ještě volá Petr, jak nám to jde a že se mu na ten hnus, co se děje venku přes okno docela pěkně dívá. Pak už nic, jen se začíná stmívat, po pravé straně krásně prosvicují světla Špindlu. Celou dobu od startu se mi nějak divně kroutí žadudek, že by kebab? Podvědomě stále vyhledávám vhodné houští okolo trasy 🙂 pro případ nouze nejvyšší. Dvě uhlí na startu nepomohli, z boční kapsy tahám ještě dvě tabletky, nechci ztrácet čas hrabáním lahve v baťohu. Polykám na sucho a nedaří se, začínám se skoro dusit a láhev nemůžu v baťohu nahmátnout. Sakra a to tam jsou dvě a jinak skoro nic jiného, skoro už modrý je konečně zapíjím. Uff, to jsem ale debil, říkám si. 🙂 Opět prší, a docela dost, a přidává se vítr, beru super slabou bundu Helium z Dekáče, kterou jsem si koupil nedávno a dost jsem si ji oblíbil, člověk ji na sobě necítí, je jak pavučina a absolutně neprofoukne. Tak ji zkusím zda snese trochu deště a vydrží pod batohem. Zdá se, že ano. Jdeme už potmě, čelovky se nám nechce hrabat, za chvíli by měl být další checkpoint na Mísečkách. Vycházíme z lesa a tam chata, vůbec nevím, kde to jsem. Jdeme dovnitř, já hledám hlavně WC, obsazeno, čekám snad 15 minut než se někde uvolní, to snad měli kebab všichni, říkám si. No, aspoň si Martin odpočine. A hned je lépe na zemi, jdu na čaj, ten se tedy úplně nepovedl, asi tu zůstal po nějakém zimním lyžařském výcviku. Píšu Jítě, že vše OK a že vypínám telefon, stejně prší musím ho dát stejně za chvíli do igelitu. Jdu ven, dělám si fotku a vytahuju čelovku. Začíná pršet znovu, ale teď už brutálně leje. Během okamžiku je vše naskrz, na báglu mám naštěstí pláštěnku. Po pár metrech jsme v Horních Mísečkách a čtu, že to byla chata Stopa. V Mísečkách jsem byl stokrát, ale na této straně kupodivu nikdy. Uff, myslel jsem , že jsme ještě někde dál, mezi Mísečkami a Medvědínem, nevím jak mne to mohlo napadnout. Odbočujeme z asfaltky vedoucí na Zlaťák do lesa, na traverz na Dvoračky. Leje , fouká, prostě hnus, je po náladě. Martina bere koleno, že už nemůže ani rychle jít. Navíc mu mokne batoh, dávám mu nějaké igeliťáky, aby neměl vše na skrz. Psychiku deptá představa, jak by se šlo fajn za pěkného počasí. Priority se mění, původně jsme pochybovali zda vůbec dojdeme, teď bychom jistě došli, jen kdyby tak brutálně nepršelo, kdyby jen drobně aspoň… Předbíhá nás spousta lidí v pláštěnkách. Při stoupání na Dvoračky už musí Martin každou chvíli stavět a odpočívat, je jasné, že to pro něj dnes končí. Pomalu ho doprovázím až na Dvoračky a instruuji ho na cestu vedoucí do Rokytnice, ať si odtud zavolá odvoz, že já to skrze všechno zkusím alespoň do Harrachova a pak si taky někoho zavolám. Asi blbá nálada, ale nějak mi ztěžkly nohy, k Ručičkám jakž takž popobíhám, abych dohnal velké zpoždění, ale po asfaltu a skopce Na Rejžoviště to prostě nejde, věším se alespoň za nějaké dva soupuitníky, co slušným tempem vykračují. V Harrachově mne dobíhá skupina lidí, zkouším běžet taky a ono to bolí méně než chůze, fajn. Vymotávám se z Harrachova, hlavně mi nesmí utéct běžci přede mnou, tady nevím kde je ten Sporthotel s kontrolou, nenašel jsem to podle jména ani doma na netu a doufal jsem, že se za někoho znalého pověsím. Pověsil, ale tak znalý taky nebyl, doháním skupinku asi 10, co zabloudili, prý je to o odbočku dále. Nevadí, zacházka cca 300m, ale byl jsem ve skupině poslední a jsem první 🙂
Harrachov
Konečně hotel, já ho hledal na mapě někde ve městě a on je to ten u Hornického muzea, kousek od Mumlavský vodopádů. Vcházím dovnitř, je tu plno, sednout není kam. Hlásím kontrole svoje číslo, brána tu není, snad se nepřeslechl. Jdu někam opřít bágl a hurá na horký čaj, je tu k tomu chléb s máslem a marmeládou nebo medem. To ne, dávám si chléb se sádlem, což jsem nikdy nejedl, ale jde to docela. Jím na stojáka a je mi líp i nohy se nějak zklidnily, možná tou atmosférou. Půjdu dál, vždyť už je skoro třetina za mnou a není mým zvykem něco vzdávat, když to jen trochu jde. Doplňuji vodu, teď dlouho nikde nic nebude, přebaluju krámy, hledám druhou čelovku, protože ta první se nějak porozpadla a po chvíli se vydávám opět ven. Kudy teď? Na Krakonošovu snídani by tu lesem měla vést nějaká pěšina, před pár lety jsem po ní šel. Tahle čelovka svítí o poznání méně, ale zase dobře drží na hlavě, tamtu jsem musel nést v ruce. Nakonec se to daří nějak najít, teď hlavně nezaletět někde do Mumlavy. Za mnou se vynoří další dva sportovci, jeden si druhému stěžuje, že mu neslouží nohy a nějak se mu špatně dýchá, tak nejsem na tom nejhůř, říkám si. Po chvíli škobrtání přes kořeny jsem na mostě, přecházím říčku a teď pár kilometrů lehkým stoupáním po asfaltu. Nohy mám jako nové. Divné, nikdo za mnou ani přede mnou, tmu tmoucí prořezává jen moje světlo a kromě hučení Mumlavy nic, sem tam se jen ozve noční pták a občas přeběhne přes cestu myš a ztratí se někde v příkopě, v listí. Je mi neskutečně fajn, na nic nemyslím, relax. Až asi po půl hodině vidím přede mnou další světýlka, pomalu je předbíhám a jen rychlou chůzí docházím další a další. Dobrý, vzpomínám si, že taky někde před Krakonošovou snídaní by měla být odbočka – povolená zkratka. Sice horší cesta a větší stoupání, ale asi o 300 metrů míň, není to moc, ale raději jdu lesem než po asfaltu. Tak hlavně abych ji nepřešel. Doháním další světýlka a ty se sápou lesem někde vedle silnice nahoru. Á, tak zkratku máme. Jsem na konci zkratky a napojuji se na asfalt, dostávám se do skupiny asi 30 lidiček. Slyším jen klapot hůlek (právě kvůli tomu protivnému ťukání je zásadně nenosím, ale někdy to musím zkusit, jestli to fakt něčemu pomáhá, zatím to neumím) a supění. Mám radost, že jsem opět trochu v dění, do kopce se mi jde dobře a navíc tudy jsem ještě nikdy nešel, což mám rád. Daří se mi pomalu předbíhat jednoho za druhým. Začíná docela fučet, ale triko, kšiltovka a lehounká větrovka s kapucí kupodivu stačí k plnému komfortu. Stále očekávám, kdy bude Vosecká bouda – mám špatně zafixováno, že je tam další kontrola, ale furt nic. Jednu boudu míjíme, ale kontrola tam není, tak to Vosecká nebude, říkám si a jdu dál. Dohání mně nějaký vysoký chlapík, utkvělo mi, jak si každých deset vteřin tak divně odkašle, ale jede jako stroj, má čelovku s červeným světlem na zátylku, zapojuji se za něj a snažím se držet jeho tempo, chvíli jdu, chvíli běžím. Je dost mlha, chvílemi vidím jenom bílý kužel od mého světla a kůly podél cesty. Snažím se svítit čelovkou bokem, protože osvětlená mlha mne oslňuje a nevidím na cestu, výmoly, kaluže. Koukám, co je to za bílé kusy čehosi na cestě a ony jsou tu ještě špinavé zbytky sněhu. Tak nějak přepínám na automat a nevím ani jak dlouho jdu, Vosecká stále nikde, je mi to divné. Hodně se zvedá vítr a je mi kosa. Těším se na tu chatu, že si vezmu membránovku a slabé elasťáky, protože mi mrznou kolena. Kdybych otevřel bágl nyní v té tmě a vichřici, asi bych spoustu věcí již neviděl. Ještě, že jsem nenechal tu bundu v autě a že mám v batohu čepici, libuji si, škoda těch vyndaných kalhot a nevím co bych dal za rukavice. Vosecká stále nikde, ale najednou vidím světla nějakého komplexu. Mířím tam také a ptám se : „Co tady je?“ „Nic, závětří“ je mi odpovědí, trochu zklamán, že Vosecká nikde, se jdu schovat, vyndávám bundu, navlíkám ji na sebe, ale na kalhoty kašlu, není čas. A nedojde na ně už až do konce. Lábuž. Rychle zpátky na trasu, než mne všichni předběhnou. Vítr se mění ve vichřici větší a větší, sotva stojím na nohou. Alespoň začíná svítat. Začíná klesání po vyvýšeném chodníku vyskládaném z velkých kamenů. Boty se mi kloužou jako svině, jak když jdu po mýdle, sotva jdu a do toho ten zasr… vítr. Docházím ještě jednoho nešťastníka, kterej se taky vleče, koukám, že mu boty dělají to samé. Teď by se hůlky hodily, on je alespoň má, předchází mne min. deset lidí, lomcuje s nimi vítr, ale jdou po kamení jakoby nic. Sakra. Ale nechci-li se zabít musím jít prostě kroksumkrok. Jelikož si na nohách nejsem moc jistý, vítr se mnou zametá a občas mne shodí z chodníku, jednou asi z metrové výšky. Jak se tak sbírám, koukám že pár metrů za mnou se taky dva povalují v kamení. Kluk přede mnou se mně ptá, zda jsem v pohodě. „Samo, jak jinak.“ Naštěstí klesání netrvá zas až tak dlouho i vítr dole zeslábnul. Dávám se do běhu, jak později zjišťuji, je to na klouby méně namáhavé než rychlá chůze. Podle nápisů jsem kdesi v Polsku, před Voseckou jsem neměl být v Polsku, to jsem ji asi minul, asi to byla ta bouda na začátku v kopci, jak tam žádná kontrola nebyla, říkám si. No určitě tam nebyla, nikdo koho jsem zahlédl k té boudě nešel. No jestli kvůli jedné zmeškané kontrole mně disknou a půjdu 100ku pro nic zanic.. No nic běžím dál. Míjím nějaké skalky, Mužské kameny, Ženské kameny…aha tak to mně těší, to už jsem tady, takže ta „převlíkárna“ na kopci, to byla ta polská stanice nad Sněžnými jámami, Wavel, nebo tak nějak. Konečně jsem jednou taky dál než si myslím, vždycky je to opačně. A co je tohle za stavbu? Á, rozestavěná Petrová bouda, tak to už je to na Špindlerovku kousek a pod ní je Lužická a tam mne čeká gulášovka a čerstvý rohlíček. Natěšen se dávám opět do běhu až k Lužické, jen čekám kdy mi nohy definitivně vypoví, když jsou zvyklé dojít maximálně u nás do hospody. Takže nahlásit číslo, shodit batoh a vidím volná místa zrovna u výdeje polévky. „Ježíš, ta je dneska tak dobrá.“ Hlavně se moc nerozsedět, časné odchody z hospody mi většinou moc dobře nejdou. Dojídám a mizím.
Ke Špindlerovce je to trochu do kopce, nebudu se s jídlem přepínat a až k chatě jenom jdu. Potkávám několik „běžců“ co zapomněli odbočit k Lužické a odkudsi se vracejí, chudáci. Po návštěvě vyhřáté hospody mi je zima, měním kšiltovku za čepici, trochu se napít a jde se. Hned za Špindlerovkou je docela krpál, ale kupodivu furt je mi fajn. A další chudáci se vracejí na kontrolu na Lužickou a podle výrazu to vypadá, že již byli dost daleko, asi bych tu šipku taky přehlédl, kdyby zrovna přede mnou neběžel kluk s holkou, co trasu evidentně znali. Vylézám krpál a cesta se stáčí po zelené doleva, takže někam do Polska. „Rozdroze izerskie pielgrzymi“ Zase nějaká neznámá stezka, po nočních deštích bych to nazval cesta močály. Vymletá cesta mezi kořeny a kameny, všude voda bahno. Kdyby člověk nepospíchal, tak zajímavá pestrá cesta, takhle se jen 4km soustředit z jakého kamene na jaký kámen či kořen skočit, ale jde, člověk nemyslí na nic jiného a čistí si hlavu. Boty jsou už jen vlhké a tak je nejlepší doba na to, aby se pod krásným mechem, na který se těším měkce došlápnout, skrývala asi metrová kaluž. Ku…a a zase mokro v botě, jakpak to asi moje nožičky přežijou. Doháním další tři spolubojovníky, jdou solidním tempem, tak se věsím na ně. Chvílemi je bažina přemostěna povalovými chodníky, ale už mají také svá nejlepší léta za sebou, aspoň že po nich moje Salomonky nekloužou, jak po tom polském chodníku. Nevím jak dlouho jdeme hodinu, hodinu a půl? Naštěstí je konec, ale objevují se kamenné schody, nohám se po nich nechce a tak zvolňuji, však je doženu po rovině či v kopci a nebo ne, ono je to stejně jedno, být třístý či čtyřstý.. Ten pomalý začátek už stejně nedoženu. Vycházím z věčného lesa a blíží se svítivě nový povalový chodníček, po němž dobíhám na místo zvané „Polana 1067m/m“ , konečně sem prosvitne i trocha slunce, hned se lepší nálada. Naposled byly trochu výhledy z podžalého na Vrchlabí a pak už jen mlha, mlha a mlha. Pokračuje se dál po modré po asfaltu, jen jdu. Za nedlouho se odbočuje do lesa k další kontrole „Domek Mysliwski“. Takže opět, nahlásit číslo a co tu mají dobrého – káva, čaj, petková voda a sušenky. Zalévám si čaj s cukrem beru pár sušenek a jdu ven, tady bych se zase zhejčkal teplem. Sušenky fajn, čaj nějak nechce chladnout, půlku vysrknu, ale jelikož jazyk mám spálený až dost, zbytek vylejvám, vracím se pro batoh a hurá dál, na Sněžku.
Vybíhám z lesa a po pravé straně se mi naskytuje krásná scenérie, strmé úbočí Krkonošského masivu kontrastující s tmavou zelení, povalující se mlha, vzorný kamenný chodníček…
Konečně si taky mám čas všímat té krásy kolem, sem se musíme s rodinkou jistě někdy vydat..
Malý Staw a Chata Schronisko Samotnia
Za chatou následuje prudký stoupáček po schodech až k Strzecha Akademicka, nikde nikdo kudy teď, dávám se po žluté traverzem přes louku, přelézám Zloty Potok a už následuje jen stoupání k polské Slezské boudě pod Sněžkou. Široká cesta je zde vyskládána z kamení, ale nejlépe se jde po levé krajnici, tak je vyskládána s velkou přesností a bez hrbů, zdá se mi, že tím kopcem nahoru skoro letím, předbíhám dalších pár lidiček. Na hřebenu je zase mlha a vítr jako prase. Na Sněžku jdu rovnou po červené je to záhul, fouká vichřice, jednou rukou držím pláštěnku na batohu, aby nezmizela neznámo kam – mám ji sice přivázanou, ale kdyby nabrala vzduch byla by jistě na kusy. A druhou rukou se opírám směrem, kam mě zrovna vítr pošle, zdá se to nekonečné. Na Sněžce velký ruch není, vichřice se opírá o to polské ufo a vyvozuje spousty zvuků, vypadá to jako by mělo odlétnout. V poštovně hlásím číslo a jelikož tu skoro nikdo není a ani žádné občerstvení mizím dál, už abych byl ze hřebene pryč. Vidím se už někde v klidu na rozkvetlé louce mezi Úpou a Vrchlabím.
Ze Sněžky se jde po červené, prvních pár schodů klesání mi dá zabrat, ale pak po kamenném chodníku, krytý před větrem vysokou kosodřevinou z obou stran se krásně rozbíhám. Nadšení trvá až k dalším kamenným rádoby schodům nad Jelenkou. Přichází krize, ty schody snad ani neslezu, jelikož mi ale nic jiného nezbývá tak nakonec zase jo. Další úsek z kopce jen jdu, začínají mne bolet i kyčle. Možná napoprvé je sto kilometrů fakt velké sousto. Jak možná? Určitě. Už ty Pomezní boudy přece někde musí být. Rovinky a drobná převýšení vybíhám, ale klesání po asfaltu k Pomezkám nedávám. Předbíhá mne asi 5 lidí s kterými se průběžně míjím od cesty na Sněžku. A mizí pryč, já prostě nohy mám jak dva betonové sloupy, neohnu nohu v nártu a při každém došlapu mi projede ostrá bolest koleny i kyčlí. Už nikdy, říkám si. Vzdát to? Necelých 30km do cíle? Jíťa by tu byla autem jistě hned, ale k čemu by to vše předtím vlastně bylo? Do konce mi zbývá ještě skoro 11 hodin, to musím dát, i kdybych se měl doplazit!
Pomezní boudy
Jsem na Pomezkách, nahlásit číslo a hned si dávám čaj a chleba s nějakou tvarohovo-paprikovou pomazánkou. Sedám ven na lavičku a trochu odpočívám. Dělám si pití s nějakým super ionťákem, co mi přinesla Jíťa z posilky, ale pochybuju, že to pomůže, svaly mně totiž nebolí, ani jinak se necítím ani trochu unavený a na šlachy a klouby , kotníky mi to teoreticky pomoct nemůže. Než jsem se dostal přes frontu k vodě, strávil jsem zde na checku dohromady asi 20 minut. Pokračuju, dál se má jít nekonečně dlouho z kopce, se těšim teda. První úsek naštěstí vede po měkkém, po louce a po rovině až k Rennerovkám. Těsně po mne vychází ještě další, tak se věším kousek za něj, abych udržel alespoň nějaké tempo. Vyloženě morál nastává asfaltkou dolů do Dolní Malé Úpy, asi pět lidiček mně předbíhá, chvíle popobíhám také, ale moc se to nedá. Mít tak a moct použít kolo, koloběžku, skateboard,no, napadá mne spousta úžasných věcí, co by se dala použít… V Úpě, jako v jediné části Krkonoš jsem snad nikdy nebyl a plánoval jsem sem výlet s rodinou, ale pozoruju, že snad ani není kam, je to tu spíš zimní středisko. Tak nějak všude mrtvo, no kouknu doma na net, třeba jsem byl ovlivněn okolnostmi 🙂 Klesáme, počasí se vylepšilo, svítí sluníčko, teplota stoupá a je docela příjemně. Potkávám nějakou školku na vycházce, jen tak na lehko oblečenou a dochází mi, že já mám na hlavě ještě čepici, nějak jsem přestal vnímat okolí, rychle ji schovávám do kapsy. Naštěstí, tedy alespoň pro mne, dál do Velké Úpy se to mění, jde se táhle do kopce, zkouším jít co se dá a daří se mi trochu uniknout i když nohy sotva vleču – zkouším ohýbat nohy v nártu i přes tu bolest, třeba to povolí a rozchodí se. Z Úpy do Pece je zase prďák dolů kamenitou cestou, jít se nedá, tak zkouším popobíhat, běžet, no, horší to není a alespoň doháním, ty co mně vzali před půl hodinou. Je zajímavé, že kromě lidí, které předběhnu či oni mne a už se pak nevidíme, se neustále míjím s cca dvaceti stejnými lidmi, někde mne předběhnou, pak nikde nejsou a po pár hodinách se zase vynoří někde za mnou, vůbec netuším, kde se před ně dostávám já.
Sbíhám do Pece k hlavní silnici, očekávám, že tam bude někde blízko kontrola a „někudy“ rychle doleva podél silnice se budeme vracet do Vrchlabí. Nevím proč, ale trochu jsem si to popletl, jako bych byl ve Špindlu. Zamyslím se, že mně nějakým zázrakem snad přestaly bolet kotníky. Tak se na ně chvíli soustředím a ne, nepřestaly, bolí jak svině, jen jsem to na chvíli už přestal vnímat, škoda. Místo po silnici jdeme, resp. já se sotva šourám, po asfaltu po pravém břehu Zeleného potoka a za každou zatáčkou čekám kontrolu a otočku zpět. Proto jsem dost rozladěný při představě, že se tudy budeme opět vracet, když se na kontrolu táhneme přes celou Pec až k Zelenému potoku. Konečně checkpoint. Naposledy nahlašuji svoji pětsetjedenáctku, točím si čaj a sedám si. Je tu k dispozici i točené pivko, ale nohy už mám těžký dost. Svačím chleba opět s tou tvarohovkou a přemýšlím jestli vůbec dojdu. Povídám si s člověkem, který běhá pomalu každý víkend maraton a že mu to taky nesedlo, že někde špatně došlápl a má něco s kolenem, ten naproti mně běhá taky maratony. Kam jsem se to dostal? Ale dozvídám se dobrou zprávu, že se nevracíme zpět, ale cesta pokračuje „támhle“ do kopce po modré. Fajn do kopce to snad půjde. Dávám si ten ionťák a jelikož už to opravdu nejde, tahám z báglu dva Auliny, co jsem měl pro Martina. Nikdy tyhle sračky nejím, ale nyní je to otázka přežití nebo taky ne. Vyrážím, jde to ztuha, volám Jitce, aby počítala, že jdu sám, že Martin s autem je už dávno doma a že budu odpoledne potřebovat odvoz z Vrchlabí. Jelikož bude na pouti ve Víchový, nebude to mít ani daleko. Poslechnu si nějaké rádoby vtipné poznámky, že než se s tím kotníkem došourám do Vrchlabí, že bude večer, jestli nevolám brzo. A tak sbírám poslední síly a docela svižným tempem rázuju do kopce. Nohy kupodivu docela dobrý. Docházím pár, od pohledu, známých a dávám se do běhu, jde to kupodivu dobře. Běží mi to lehce a furt, tak někde před Rejdištěm sundávám rychle bundu a další krámy do baťohu a dávám se do běhu naplno. Předbíhám poměrně dost lidí. Napojuji se na část trasy nad Dolním Lánovem, je společná pro nějaké docela velké republikové závody na horácích, jezdí po lesní cestě dolů snad skoro 60kou. Jen se s nimi nepotkat, běžím raději po samotné krajnici, není to nic moc, hlavně někde blbě nešlápnout. Zastavuji se až nad prudkým klesáním nad Lánovem, že ho raději sejdu, ale nohy to neberou, sbíhám to, parádní terénní vsuvka. Stále koukám po modré, když mi to tak pěkně jde, tak hlavně nikde nezakufrovat. Vybíhám i kopeček Lánovem a nyní po silničce mířím až do Vrchlabí. Rozcestník ukazuje „Vrchlabí kostel 4km“, říkám si, to už je jen kousíček, ale nakonec se vleče tedy pořádně. Beru pár lidiček, o kterých jsem si myslel, že musejí být už dávno v cíli. Pod Jankovým kopcem je rozcestník, šipka se rozdvojuje na modrou mířící odkud jsem přiběhl a na žlutou kamsi jinam, ale chybí zde opačný modrý směr na Vrchlabí a na výběr mám ze dvou cest, kynu na mého pronásledovatele a ten mi ukazuje že doleva, jsem rád, že si nezajdu a tak zvolňuju a pouštím ho za to před sebe. A dobře dělám, ve Vrchlabí se moc neorientuju a takhle za ním krásně vím kudy kam. Po mostě přes Labe a již vidím náměstí a bránu DDM Pelíšek a jsem v cíli. Hurá zvládnul jsem to! Čas nějakých 18:20 by sice mohl být lepší, ale předsevzetím bylo to vůbec nějak dojít, nejlépe do 24 hodin. A vzhledem k tomu počasí, kde to spousta lidí vzdalo, vlastně super. Jdu si pro diplom a dávám si zasloužený gulášek a pivo, mezitím volám Jitce, ať si pro mne přijede. Za necelou hodinu už jsem ve Víchové na pouti, ale dává se do mne zima, tak jdu raději čekat do vyhřátého auta. Říkal jsem si, zvládnul jsem to, ale už není důvod to opakovat. Nyní však s odstupem času, kdo ví…
