2.8.2012
tentokrát nás vyráží více, já Jitka a Fífa, druhým vozem jedou naši (V+F), cestou vyzvedáváme ve Víchové Jitčiny rodiče a na Zlaťáku máme domluven spich se sousedy s Tondou a Stáňou, jenž tam dorazí na motorce. Za chvíli parkujeme na Horních Mísečkách (parkovné 100,-).
A za čtvrt hodinky již sedíme před Jilemnickou boudou /*1909*/ u startovního pivka a čekáme na bus na vrchol. Po minulé zkušenosti, preferujeme, že se tam nemá cenu 5km táhnout, ale našetřené síly prošmajdat po vršku. Od piva jen koukáme, jak Tonda se Stáňou projeli na motorce kolem nás nahoru. Nasedáme do autobusu (á32,-, děti nad 6 let 16,-, krosny 10,-). Po cestě vidím Tondu jak ukládá motorku za jednu z místních chatek a převléká se do „turistického“. Jsme na vršku, ale jelikož musíme čekat na Tondu, jdeme sednout před Vrbatovu boudu /*393*/ a dáváme lahvové, někdo i druhé.
Přijíždí sousedé, tak ještě jedno s nimi. Víchováci již jsou netrpělivý a vyráží k mohyle napřed. Dopíjíme a po 400m se na Vrbatově návrší /*680*/ scházíme všichni a necháváme se unést pohledem přes Labskou dolinu na protější hřeben, Violík…
Vydáváme se dále po žluté. Po cestě si vylezeme na řopík poblíž cesty a pokračujeme k r. U čtyř pánů, který je od mohyly asi 1,4km.
Nakoukneme do zdejší útulny, projíždíme dalekohledem blízké i vzdálené okolí, doplníme tekutiny, tentokrát vodou – je snad 30° a slunce pálí o stošest. Jdeme dál.
Chceme se dostat k Pramenům Labe, tak říkám, že musíme rovně po žluté. Franta prosazuje svůj názor, že to vede do Polska, tož jdeme po modré , chodníčkem v kosodřevině na Labskou boudu /*74*/ (od 4 pánů 1,4km).
Tady se nezdržujeme, necháváme to až na zpáteční cestu a pokračujeme k pramenům. Je to krapek do kopce, po zelené 1,1km. Prameny Labe /*1239*/, jsme tam.
Tak tady řeka začíná svou dlouhou cestu. Sedáme do trávy, osvěžujeme se vodou. Ukazuji Frantovi onu žlutou pěšinu, co sem vede přímo. Navrhuji jít dál, ale Nelinka, ještě nenarozená, dnes dává Jitce nějak víc zabrat a chce jít zpátky. Ostatní, že kvůli ní musí taky nazpátek. No, není to kvůli ní, ale na tom slunci tu Jíťu čekat nenechám.
Šouráme se zpět k Labské, nabírám vodu do lahve u pramínku u cesty. Fífa ji nadšeně pije i přes Jitčinu nedůvěru, je to pro něj něco nového. Doma by mně s čistou vodou vyhodil. Ostatní, jak zahlídnou Labskou přidávají najednou do kroku, jdou na terasu na pivo. My s Fífem se jdeme podívat pod boudu na vodopád a ukazuju mu zdejší květenu. Usazujeme se na lavičce u r. Labská bouda a taháme z ba’tůžku nějaké sušenky a pití a čekáme na ostaní. Pivo jim asi chutná, tak jdeme naproti to urychlit, zrovna končili. Zpátky k Vrbatovce plánujeme jít po červené (asi 2,1km).
Cesta je lepší, není to už taková dálnice, pěkná malá pěšinka. Obdivujeme nádheru údolí kolem Labe z Ambrožovy vyhlídky. Krajina dole vypadá, jak kolem modelové železnice. Zastavujeme se nad Pančavským vodopádem. Slézáme pod mez, po kamení, k potoku a chladíme si tam chodidla a hlavu. Voda úplně řeže do nohou.
Pak již nastává jen stoupání k Vrbatovce, jdeme kolem Hančova pomníku a už se vidíme nahoře. Zvládli jsme to zdárně, ale vedro bylo opravdu úmorné. Autobus dolů jede skoro hned, což bereme s povděkem.
U Jilemnické boudy sedáme pod deštníčky na závěrečné pivo a kafe. Loučíme se s Tondem a Stáňou, kteří jdou kousek nahoru pro motorku. My slézáme na parkoviště a razíme domů taktéž, unaveni více vedrem než délkou túry.
Bylo to o úpal. Přesto to bylo parádní a někdy bychom si to mohli zopáknout.
David, Jitka, Fífa – převážně po svých, Nelča (celou dobu ji nese Jitka)
naši (Věra+Franta), Víchováci (Jana+Karel)
Tonda a Stáňa M.