sobota, 23.5.2015
Téměř po roce vyrážíme do zahradnické školky do Studence nakoupit nějakou tu novou květenu do zahrady, přičemž kousek odtud stojí další z rozhleden, kterou jsme ještě nenavštívili. Rozhledna Kozinec je asi v půli cesty mezi Horkou u Staré Paky a Vidochovem, otevřena je však jen v sobotu od 12 do 17 hodin. Dnešní den je navíc prvním letošním, kdy je otevřena – což se k malé zajížďce přímo nabízí.
Pokračovat ve čtení „2015 rozhledna Kozinec“pondělí 29.12.2014
Konečně přišel taky jeden slunečný den, poslední dobou je jich nějak málo. Že bychom se po dlouhé době někam vydali? Ale kam? Počasí je takové nejisté, za chvíli se může zatáhnou a začít sněžit, navíc je brzo tma.
Doma, při listování knihou „Rozhledny a ztracené hrady“, kterou jsem dostal k vánocům, jsem narazil na Allainovu věž, jenž by měla být asi 2km od rozhledny Tábor, tady kousek za Lomnicí nad Popelkou. Pojedeme tam, na hodinovou procházku.
Přibalujeme malé sáňky a po půl druhé úspěšně dojíždíme na vrchol, cesta se zde udržuje jen protahováním, naštěstí jsme však nikde v prudších pasážích zastavit nemuseli. To už by byl s rozjezdem možná problém. Stále krásně svítí sluníčko a ojíněné stromy všude kolem se jen třpytí. Trošku mrzne, sníh krásně křupe pod nohama.
Před námi 35m vysoká Tichánkova rozhledna /*958*/ na kopci Tábor, byli jsme tu již několikrát, nikdy však nahoře, dnes to snad napravíme.
Nejdříve však kudy k té Allainově věži…
severní stranou vrcholu Tábor vede 400 metrů dlouhá Křížová cesta, vybudována v roce 1898 mezi poutním kostelem Proměnění Páně na Táboru a studánkou s kapličkou a plastikou Krista uzdravujícího nemocné, cesta dále pokračuje po červené do Lomnice/Popelkou
uvedený kostel, Proměnění Páně, máme hned za zády
Nelinka sedá na sáně a pokračujeme dál kolem místní zajímavosti – cvičiště pro výcvik norních psů
trochu jsem čekal a doufal, že půjdeme po dlouhou dobu očekávaném sluníčku, ale cesta ač na jiho-západ vede stále lesem, takže ze slunce opět nic nebude… a tolik jsme se těšili 🙂
a zase les
a stále les ještě
až konečně chvilku po druhé hodině jsme u Allainovy, tato původně vyhlídková věž byla postavena v roce 1862 stavitelem Josefem Pruvotem, je vysoká 13 metrů a postavena v novogotickém stylu z pískovcových kvádrů a má osmiúhelníkový půdorys. Na všech fotkách je polorozpadlá a kolem samý nálet a stromy, na info tabli se dočítáme, že byla nedávno (červenec 2014) zrekonstruovaná a okolí taktéž zrevitalizované
Allainova věž /*2347*/ v celé kráse, škoda jen, že nebyla zachována možnost na ní vylézt
pohled od věže dolů směrem k Jičínu (leží odtud jižně cca 6,5km vzdušnou čarou) na čerstvou mýtinku s posezením a nově zbudovaným rybníčkem napájeným z místního pramínku
pohled do vnitřku věže, jen to schodiště kdyby bylo…
Nelče začíná být asi zima, přestože krásně svítí a je nabalená o několik vrstev víc než Fífa – alespoň to dává najevo dost pronikavým křikem, nezbývá nám, než se dát na ústup a otočit to k autu
cestou se ještě snažím udělat pár fotek třpytících se stromů okolo
a už jsme u auta, na rozhlednu se už nikomu moc nechce, teda mimo mne a Fífy, takže jdeme sami, vedle vstupních dveří na rozhlednu je právě úplně ne moc sem zapadající kresba k příležitosti rekonstrukce rozhledny v roce 2006
při vstupu do rozhledny je kovový turniket, který vás vpustí na jinak nehlídané schodiště po vhození 20ti korunové mince, nahoru je to nějakých 145 schodů, bohužel po cestě mi vypovídá službu foťák – vybitá baterie, tak beru telefon a po rozsvícení displeje se vypíná též – zapoměl jsem vypnout GPS a baterie jsou taky KO, je to pech, foťák už zapnout ani nejde, telefon ještě jo, tak rychle naslepo dělám pár fotek…
S Filípkem sbíhám dolů a v 15:20 odjíždíme domů…
DJFN + babička Věra
najeto 50km
ujito pouhých 4km
počasí slunečno, -3°C
pondělí, 17.listopadu 2014
Letos jsme se tradičně zúčastnili výročí otevření rozhledny U Borovice (poblíř Vysokého nad Jizerou), tentokrát bylo jubilejní 5. Počasí bylo chladné a dost větrné, proto jsme vyrazili s dětmi autem a pobyli asi jen 1,5 hodinky kolem poledního. Účast byla tradičně hojná, sejkory výborné, viz. pár fotek z mobilu..
Pokračovat ve čtení „2014 rozhledna U Borovice – 5. výročí“sobota, 11.10.2014
Je stále krásné podzimní počasí, tak kam krátce vyrazit? Na Jizerku? Trosky? Nakonec mne napadá si jen tak pohodově zajet autem ke skalní vyhlídce Strážník /*1364*/ (778asl), kousek nad Jabloncem/Jizerou a potom bychom se mohli podívat ke zřícenině hradu Návarov /*1613*/, ke které jsme již nedošli při minulém výletu ze Spálova k návarovskému mostu. Je to jedna z mála zřícenin v nejbližším okolí, kde jse ještě nebyli.
Pokračovat ve čtení „2014 vyhlídka Strážník, zřícenina Návarov“sobota 20.9.2014
Počasí je stále nejisté a tak na feráty a ani žádný delší výlet opět nejedeme. Udělali jsme si alespoň malou poobědní procházku do vedlejší vesnice – na Nouzov a stavěli se přitom po roce podívat na recesistickou nejnižší rozhlednu – Cimrmanovu (529asl).
středa, 13.8.2014
Na středu jsme naplánovali krátký výlet nad Liberec na Ještěd. Chceme ho ukázat Fífoj zblízka, je to takový orientační bod, který mu stále ukazujeme, tak ať ví o co jde. Samotnému Ještědu předcházela návštěva pekárny v Bauhausu na kávičku a něco dobrého a v Decatlonu a ve Sportisimu.
Pokračovat ve čtení „2014 Ještěd“7.8.2014
Po pěkném výletě na rozhledny z minulého týdne jsme se vydali na druhou etapu. Vytipovali jsme dalších 5 kousků z cca 15, co jsou kolem Jablonce a Liberce. Co stihneme, to stihneme.
Pokračovat ve čtení „2014 Po rozhlednách 2“středa, 30.7.2014
Již při návštěvě Černé Studnice někdy předloni nás udivilo kolik je odtud vidět rozhleden kolem Liberce a Jablonce. Pohled do mapy.cz mne jen ujistil, je jich přes 20. A navíc po pěších tůrách by stálo za to si o dovolené trochu odpočinout a objet je jen tak autem.
Ráno je obloha zatažená a nevypadá úplně ideální na dlouhé rozhledy, ale i tak mlžný opar už je skoro měsíc, tak kdo ví kdy to bude lepší. Pršet snad nebude, vyrážíme.
Pokračovat ve čtení „2014 Po rozhlednách 1“neděle, 20.7.2014
Tentokrát jsme jeli netradičně v neděli, protože děda v sobotu sloužil v práci a chtěl jet s námi. Při vybírání dalších cílů pro naše výlety jsem narazil na webu na pěkné fotky z Černohorského rašeliniště, tak proč ne třeba tam.
Pokračovat ve čtení „2014 Janské Lázně, Černá hora“dovolená 2014, den 4., poslední
sobota 28.6.2014
Ráno vstáváme kolem půl sedmé, jen Nelinka dohání pozdní usínání. Nese se to již ve znamení odjezdu. Na jednu stranu jsme ráni, že si konečně „oddechnem“ 🙂 – po fyzické stránce, na druhou stranu bylo to tu super parádní, bude se nám stýskat. Balíme věci a na půl osmou jdeme opět na snídani do hotelu. Po snídani platím ubytování a kupuji TZ Seeberg, jdu pro auto před hrad, abych ho postavil přímo před penzion, protože pro tašky jdu asi na pětkrát. Dnes máme v plánu jen pár drobnějších vyjížděk po okolí.
Už v infocentru v Aši se Jitce zalíbila na pohlednici rozhledna Stráž (717asl) asi 7km na východ od Aše. Vypadala totiž jako taková subtilní ocelová chudinka, oproti ostatním – je to bývalá vojenská hláška. První cesta vede tedy tam (17km). Jedeme přes Aš do Horních Pasek. Dál je zákaz vjezdu mimo dopravní obslužnosti, rozhledna je nadohled, asi 1,5km daleko v areálu pěti vysokých větráren. Rozmejšlíme co dál a projíždíme zákazem, parkujeme pod jednou z nich. Jak říká Jitka, když člověk stojí přímo pod vrtulí, jde z toho docela strach. Listy stříhají vzduch a v tom „autobuse“ za vrtulí hučí 50Hz nebo to aspoň tak zní.
Jdeme k rozhledně po místní polňačce, je sucho jde se v pohodě. Po 500m je přes cestu natažen ohradník, ale vypadá to, že je bez proudu a pastvina bez krav. Přelézáme ho a po dalších 300m mezi kravinci jsme pod rozhlednou. Je komplet rezavá, s Filípkem lezeme na horu, po pár šprynclech vidím, že tam chybí podlaha-ocelové rošty asi někdo ukradl.
Slézáme s Fífou dolů a jdu tam sám pro pár fotek. Rozhled ale nikam moc není. Návštěva zde rozhodně nestojí za to a rozhlednu by neměli ani propagovat, je nefunkční, nebezpečná a špatně dostupná.
Dál se chceme podívat na Goethovu skalku, je hned vedle silničního tahu Fr. Lázně – Aš, tak proč ne. Jedeme zpět do Hazlova, beru zde benzín na cestu domů, Fífa jde se mnou pro nanuka. Zjišťuji, že na Skalku musíme zase pár kilometrů k Aši. Ale před tím ještě zajíždíme do vesnice a kupujeme zde v trafice ještě TZ Přírodní park Halštrov – Výhledy /*1726*/, která je pro celý tento park vč. Goethových skal. Vracíme se k Aši a kousek před kruhákem za autobusovou zastávkou Hazlov-Pata necháváme auto na lesní cestě, je zde turistické odpočivadlo, naproti přes silnici je nějaký dětský ústav. Vylézáme z auta a kde se vzali, hned nás tu vítají tři malinkatá koťátka, hlavně děti teda. Vybaluji krosnu, usazuji do ní Nelinku a jdeme obejít pár skal. Z lesní cesty odbočujeme doprava a jdeme kopcem nahoru podél (nadoslech) silnice. V lese je mraky borůvčí a obalených, že jsem to ještě neviděl, asi to tu nikdo netrhá. Zato skal je poskromnu, sem a tam nějaký balvan.
Ale to se mění s příchodem na vršek, je tu soubor krásných křemenných skal, zase trochu jiných než známe z domu, z pískovce. Krásně se na slunci lesknou.
Na turistické tabuli se můžeme dočíst pár podrobností „Přírodní památku, vyhlášenou r. 1972, tvoří asi 250 m dlouhý obnažený křemenný val, místy užívaný jako cvičný horolezecký terén. Při silnici z Hazlova do Aše je od r. 1846 umístěna pamětní deska připomínající zdejší oblíbené zastávky básníka a přírodovědce Johanna Wolfganga Goetha.“ Já skáču po skále a dělám si fotky, Jitka je s dětmi dole a jsou zabráni do sbírání borůvek. Fífa i Nelča mají nejen pusy celé fialové. Vracíme se k autu, nahoru a zpět to mělo necelé 2km.
Z průvodce:“ Přírodní park Halštrov se nachází v pohoří Smrčiny v severovýchodní části Ašského výběžku mezi Aší a obcí Hazlov. V tomto přírodním parku najdeme Goethovu skalku a také udržovaný pramen Bílého Halštrova, který je oblíbeným výletním místem.“
V autě jsem se díval na turistickou známku Halštrovského parku a zalíbila se mně na něm grafické zpracování studánky – pramene Bílého potoka. Při cestě na Goethovu skalku se ve mně rodil plán, že bychom tam mohli ještě zajet. K prameni to není z parkoviště daleko, cca 1,5km jedna cesta. Vesnice Výhledy, která je pro nás nejlepší výchozí bod je tady od skal vzdušnou čarou necelých 1,5km, po silnici je to později 6,5km.
Jedeme už asi po sedmé přes kruháč před Aší a naní odbočujeme na vesnici s malebným názvem Nebesa. Ve Výhledech jsme za pár minut. Parkujeme v trávě u silnice. Nelinka putuje do krosny a začínáme u r. Výhledy rozc. a po zelená stoupáme kolem pár baráčků do lesa, zde je příjemný chládek.
Po cca 700m jsme u r. U Buku, po dalších 700m po zelené bychom měli být v Bílý Halštrov-pramen odbočka. Stále jdeme chládkem po lesní cestě, kolem rostou asi dvoumetrové náprstníky, pak jdeme jakoby jasněženým lesem – po obouch stranách je vcelku mladý smrkový les, ale cca do 5 metrů kompletně obalený stříbrným lišejníkem.
Od odbočky bychom mohli pokračovat po zelené, někam dále až za Aš. Nám stačí 100m k prameni, posledních pár metrů se jde po dřevěné lávce.
Je vidět, že se tu o to někdo stará, krásné místo, lavička u zurčící studánky přímo vybízí k posezení, čehož však před námi využil německý turista. Zápis do „vrcholové“knížky neděláme, razítko v ní není. Za chvíli to bereme stejnou cestou zpět k autu, Filípek nachází po cestě malého hříbka a že ho musí vzít babičce. P5esně v poledne jsme v autě. Co dál?
Po celou dobu pobytu na Seeberku jsme se nedostali do samotného hradu. Ráno měli od 10, odpoledne jen do 17ti. My však odjížděli vždy před osmou a vraceli se po 21hodině. Měli jsme dilema, zda se tam podívat a pomyslně si tento hrad odfajfkovat nebo ne. Přiznám se, mně se tam vůbec nechtělo, Jitka byla na vážkách. Nakonec na poslední chvíli na křižovatce k němu odbočuji, když už jsme tady, ať pak doma neříkáme „Měli jsme tam jet.“ Tak ještě jednou vidíme náš penzion, přestože jsme se ráno loučili. Platíme vstup, celkem 170,-.
A dobře jsme udělali, jsou tu pěkné expozice a hlavně samotný hrad je moc krásný. Hrad Seeberg byl po svém založení jedním z vojenských opěrných bodů, které vytvářely zázemí při německé kolonizaci Chebska. Původní románský hrad zde stál pravděpodobně již koncem 12. stol., první písemná zpráva je však až z roku 1322.Chodí se bez průvodce, což nám vyhovuje. Stoupáme po schodech nad kasou, kde je výstavka o zabití Albrechta z Valdštejna. Potom přecházíme padací most na druhé nádvoří a zastavujeme se v místnosti o vývoji porcelánu i se současnou produkcí Karlovarského porcelánu. Ač na tyhle lapače prachu absolutně nejsem, některé čajové sety byly tak nádherné, že bych svoje zásady pozměnil a chtěl je mít doma i ve vitríně. (A to je co říct.)
Nato jsme slezli do sklepení s exponáty chebského kata Karla Hussa.
Neobvyklá byla expozice s dveřními kovanými zámky, opravdu mohutnými, na fotu cca 1/3 z nich.
Naopak o jedno a dvě patra výš byla expozice představuje vývoj interiérů a nábytkové tvorby v 19. století, černou kuchyni, barokní a rokokový intarzovaný nábytek, chebský venkov v 19. století.
Všchny místnosti byly plně a dobově vybavené – je na co koukat. V bývalé sýpce je expozice starých zemědělských pomocníků. V jedné ze stodol je uděláno dětské hřiště, zde děti zůstali a tak jsme si na střídačku s Jitkou (raději jsme nenechávali děti bez dohledu a zpoza rohu na ně dohlíželi) prolezli velikánskou stodolu s expozicí venkova – od lžičky, přes motovidlo, po sáně za koně.
Abych nezapoměl na venkovní holubník. Něco jako menší slepičárna na kůlu, dokola byl udělán ochoz pro člověka a celé zastřešené.
Žádné lezení po žebříčku, asi jim dost chutnali a měli je často :). Blíží se čtrnáctá hodina a i žaludek se hlásí o svá práva. Odcházíme k autu a Seeberg, minimálně pro letošek nadobro opouštíme.
Při vybírání ubytování jsme měl dva finalisty – Penzion Seeberg a Penzion pod komínem ve Skalné kousíček od hradu Vildštejn. Nakonec jsme byli na Seebergu, protože v daném termínu již Pod komínem nebylo volno, ono i na Seebergu to byl poslední pokoj. A tak mne napadá, než pojedeme domů, zajedeme se Pod komín podívat na oběd, o co jsme přišli-nepřišli. Oproti přímé cestě domů je to trochu zajížďka, ze Seebergu 12km na SV. Ale v tom skoro tisíci naježděných km se to ztratí. Jedeme tam po starých a mimo posledního úseku nám již známých cestách. Za půl hodinky jsme na místě. Vypadá to pěkně, penzion v ústraní ruchu, nepočítám-li, že právě nyní pod penzionem dělají v rámci nějaké revitalizace poměrně velký rybník – pak to tady teprve bude úžasné. 
Venku pod letním přístřeškem právě obědvají asi ubytovaní, my jdeme dovnitř. Velká útulná restaurace je jen naše. Objednáváme pití, pivko tu je oproti Seebergu skoro za polovic a jídla skoro také. Jitka si pro změnu dává svíčkovou a já pekelný řízek s kroketkami. Fífa, že nemá hlad. Chtěl bych do něj nacpat alespoň polévku, ale mají fazolovou, což bych neuspěl. Tak mu objednáváme alespoň hranolky s kečupem.
Nakonec si dává alespoň svíčkovou s Jitkou. Jídlo máme za chviličku, výborné, ceny nejnižší co jsme tu viděli a taková rodinná atmosféra. Za domem je ve stínu stromů velké dětské hřiště s prolejzačkami, trampolínou, skluzavkami. Fífa se nemohl ani najíst, aby už tam byl. Penzion pod komínem jsme jmenuje opravdu podle vysokého komíny přímo na dvorku, na němž sídlí čápy. Když jsem čekal na Jitku, přemýšlel jsem, co je to všude na chodníku a částečně i na fasádě za bílé šplíchance. Vápno? Z čeho? Vše tu je bezvadně hotové, není vidět, že by něco předělávali. Najednou“flák“, „flák“. Těsně vedle mě přilétli dva nové z komína. Aha, čápy, došlo mi. 🙂 Tak jsem poodešel čekat ještě pár kroku stranou. Takže s ubytováním tady bychom původně určitě netratili, spíše naopak. Nevadí, příště. Autem přejíždíme jen pár stometrů vedle k hradu Vildštejn, TZ jsem koupil Pod komínem.
Je jedním z nejstarších a nejzachovalejších kamenných vodních hradů v České republice. Oblézáme ho zvenčí a jdeme dovnitř.
Filípek hned běží do dětského hřiště alá hrad.
V malých výbězích je minizoo, tu bych asi zrušil, ty zvířata nevypadali moc nadšeně. Prohlížíme si věznici doprovázeni strašidelnou kulisou z repro, slyšet to někde v lese v noci, asi bych se tam dlouho nezdržoval 🙂 Zkoušíme si šibenici, naštěstí neúspěšně. Královský sál, středověkou hodovnu (zde můžete sami hodovat, neboť hrad má svou bohatou kuchyni s rytířským menu) i muzeum hasičské techniky s technikou po baronu Trautenberkovi vynecháváme.Jdeme do auta, poslední foto a odjezd domů.
Volíme nejrychlejší cestu, po R6 k Sokolovu a po E48 přes Karlovy Vary až do Prahy. A odtud klasicky po dálnici až do Turnova a přes Brod domů.
Projíždíme Krušovicemi, při míjení vysokých stohů s pivními sudy u pivovaru Krušovice zahlédnu v Jitčině oku slzu, asi že si to nestihla alespoň vyfotit. Rychle odbočuji k pivovaru, kde se otáčím a jedu zpět na „Krušovické“ odpočívadlo. Mají zde postaveny stánky ve tvaru cisterny a sudu s vyhlídkou.
Stojí tu autobus a kolem plno němců. Jitka jde s Fífem koupit pivo a nanuka, Nelinka chrůpe, nebudíme ji, protože dost dlouho plakala. Vylézáme na vyhlídku a děláme fotky „ráje“.
Jitka pak ještě vedle vedle v suvenýrech kupuje TZ a tohle byla pro ni ta správná tečka za dovčou, po cestě ještě usrkává z kelímku…
V Praze děláme krátkou zastávku s Fífou na benzince. Jsme přesně v přistávacím koridoru letiště Ruzyně, za tu čtvrthodinku kousek nad námi prolétá pět velkých letadel, Filípek je takhle zblízka ještě neviděl. Asi budeme se muset se jet někdy podívat na Ruzyň. Zbytek cesty probíhá v poklidu před půl devátou jsme doma. Naší zrovna grilují, tak se tam stěhujeme, ani nevybalujeme. Klobásky, pivko – parádní tečka2
Celkově jsme za 4 dny najeli 900km (300km Příkrý – Cheb), stálo nás to něco málo přes 10tis. (z toho 3600 ubytování a 2000 benzín)
Jením slovem PARÁDA.
DJNF
